Žárlím! Co s tím?

Pokud člověk nemiluje sám sebe, nemůže se radovat z žádného vztahu. Člověk má neustále strach, co ten druhý dělá, jestli ho má doopravdy rád a jestli mu na něm doopravdy záleží. Kde je, proč nezavolal, jestli přijde včas domů, s kým je, jestli někdo jiný, pro něj není lepší. Pokud se nemilujeme, takoví jací jsme, přiděláváme si celou řadu starostí a problémů.

Proč to děláme?

Základ je v tom, že si neumíme sami sebe vážit, neznáme svou vlastní hodnotu, máme nízké sebevědomí. Jsme k sobě kritičtí, soustředíme se na své nedostatky, vyčítáme si a neumíme odpustit chyby, které jsme v minulosti udělali. Uvědomujeme si, že žárlit není správné, ubližuje to nám i tomu druhému, jsme z toho celí nesví, ale nemůžeme si pomoct.

Je to jako bychom říkali: „Nejsem dost dobrý, nezasloužím si, aby mě někdo miloval, nechápu, proč mě miluješ, nevěřím ti, že bys mě mohl milovat.“

Stejně tak my, nikdy nebudeme dost dobří pro někoho, kdo nemá rád sám sebe. Takovému člověku se nedá zavděčit.

My všichni jsme tam, kde jsme, díky způsobu myšlení, které jsme zvolili. Lidé a problémy kolem nás, jen odrážejí to, o čem jsme přesvědčeni, že si zasloužíme. Možná se vám zdá, že vás ten druhý nemiluje tak, jak byste chtěli. Ale on vás možná miluje nejvíce, jak dokáže. A to, že vám neříká, že vás miluje, možná souvisí s tím, že vy sami to neříkáte druhým nebo sobě. Nikdy vám druhý nemůže dát to, co nemáte uvnitř.

Žárlivost je forma lpění. Lpíme na druhém, bojíme se, že ho ztratíme, že nám někdo vezme to, co nám podle našeho názoru patří. „Jsi můj a já jsem tvoje“. Jenže nikdo nám nepatří, každý jsme tu sám za sebe. A to na čem lpíme často ztrácíme, abychom pochopili, že nemá smysl na něčem lpět, že i bez toho, půjde náš život dál.

O žárlivosti stejně jako o odpuštění bych mohla napsat knihu. Tolik se mě tyto témata dotýkají, tolik jsem v nich kdysi uvízla a hledala pochopení. Dnes už vím, že proč to tak  v danou chvíli bylo, proč jsem tohle potřebovala prožít. Že žárlivost nesouvisí s tím druhým, ale s našim (ne)sebe-vědomím,  myšlenkami a postoji.

Já vím, říkáte si, ALE kdyby ON byl jiný, kdyby se choval jinak, nedělal, udělal…

Zkuste se na to podívat jinak. Možná jste se sem na zemi, přišli naučit vlastní hodnotě, sebelásce, sebe-vědomí. Jak byste to mohli trénovat, když ne prostřednictvím druhých lidí? A partner je naším nejtěsnějším zrcadlem, jeho lekce nejvíc bolí. Uvědomte si, že on to na podvědomé úrovni prostě dělá z lásky k vám. Že je tou hodnou dušičkou, „trenérem“, který vám pomáhá to pochopit a změnit, být lepším.

Ať udělá cokoliv, stejně ve vás bude ten trýznivý pocit podezíravosti a nedůvěry, dokud to nezměníte v sobě. Takže ten druhý je v tom vlastně nevinně, vždycky je to jen o vás.

Že vám to nejde přijmout?

Rozumím vám! I já jsem se kdysi vztekala, když mi to nešlo změnit, proč když je to pro mě tak těžké, proč to nemůže prostě změnit on, začít se chovat jinak.

Jenže, je to jako byste se řízli do prstu, rána vám krvácí a bolí a vy voláte na partnera, ať si ten prst ováže. To je pitomost, co? Takhle to nefunguje!

Kdo se říznul? Komu to krvácí? Koho to bolí? Ten to musí udělat. Ten druhý je přece v pohodě.

„Důvěra je jako list papíru, jednou ho zmuchláš a už nikdy nebude rovný. Důvěra je jako tenká nitka, která se snadno přetrhne, a i když ji znovu svážeš, uzlík už zůstane.“

Znáte tyto citáty? Já jim už nevěřím! Ano, je těžké znovu najít důvěru, chce to čas, trpělivost a snahu druhého, aby vám ji pomohl obnovit, ale pokud to dokážeš, vztah může být znovu krásný.

Jenže, co když, jakoby „naschvál“, jste dostali trenéra, který vám v tom nepomáhá? Nesnaží se vám dát důkazy o tom, že je vám věrný ( i když, jak chcete dát důkaz věrnosti?) nebo vám svým chováním nepomáhá důvěru budovat. A místo toho udělá stejnou věc znova.

Je potřeba pochopit, proč se mi to děje. Proč se to znovu opakuje. Je bláznovství dělat věci stejně a očekávat jiný výsledek. Prostě jsem nic nepochopila, nic jsem nezměnila. Možná neumím odpouštět, a tak se to už mám konečně naučit, a tak si přitahuji stále stejné situace.

Možná, pokud jsem žena, jsem nezačala pracovat na své ženské roli ve vztahu. Ve vztahu jsme dvě tvrdé palice, dva chlapi, kteří bojují, podle koho to bude.  Nic jsem neudělala, nezměnila, jen jsem se snažila zapomenout. Ale o tom, to přece není.

Pokud problém nepochopím, nepřijmu, proč jsem tuto situaci potřeboval a nezačnu pracovat na změně, je přece jasné, že se mi to bude opakovat stále dokola.

Můžu od toho utéct do jiného vztahu. Ale pokud to nemám vyřešené, prostě potkám člověka, který mě bude trénovat v tom stejném. Možná důrazněji, abych to už konečně pochopila a změnila. Mám na to celý život.

Jenže chci se celý život strachovat, že mě druhý opustí, že si najde někoho lepšího nebo, že mi bude nevěrný? Chci celý život žít v podezíravosti, jestli mi ten druhý nelže? Vždyť mi v tom není dobře.

Stejně tomu nijak nezabráním, pokud to potřebuji prožít a on to bude chtít udělat, prostě to přijde. Tím, že tomu dávám emoce a přemýšlím nad tím, to vysílám a přitáhnu to. Svým chováním a myšlenkami, k tomu druhého naopak dotlačím.

Navíc si tím ubližujete i na těle. Naše problémy ve vztazích se zobrazují jako problémy s ledvinami, nespokojenost jako nemoci ženských orgánů. A tak se vám třeba opakují záněty močového měchýře.

Klepete se strachy a pak trpíte na záchodě, pálí to, řeže, bolí. tělo vám dává najevo, že už byste to konečně měli změnit. Máme teď období ledvin, a tak možná důrazněji prožíváte problémy ve vztazích. Nic není náhoda.

Co s tím?

Začněte pracovat na lásce k sobě.

Na chvíli se na toho druhého prostě „vyprdněte“. Kolik energie a času ztrácíte věčným kontrolováním, přehráváním scénářů, kde je, co dělá, jestli nelže.

Nahraďte tyto myšlenky tím, co si přejete. Soustřeďte se na sebe, hledejete, co vám přináší radost, co vás těší, baví, naplňuje, dělejte to, co byste dělali rádi. Rozmazlujte se, chvalte se, chovejte se k sobě jako k člověku, kterého milujete.

Postavte se před zrcadlo, usmějte se na sebe a řekněte si:„Jsi úžasná, báječná, skvělá a já tě moc miluju!“ Prociťte ty slova. Zpočátku se vám to bude zdát divné, hloupé, ale vytrvejte. Každá změna zpočátku drhne.

Začněte pracovat na své ženské roli ve vztahu.

Ze vztahu, kde je pohoda, klid, harmonie, důvěra a láska se neutíká. Dělejte vše proto, aby ten druhý byl s vámi rád, aby mu bylo dobře, aby s vámi být chtěl.

Mluvte o tom, co cítíte.

Nevyčítejte, neobviňujete, jen řekněte, co cítíte. Mluvte o sobě – bolí mě, když.., jsem smutná, že…., trápím se, když … Pokud vás ten druhý miluje, nebude vám chtít ubližovat, bude chtít, abyste se cítila dobře.

Pokud máte pocit, že váš partner je chronický lhář, že vám „ubližuje“stále dokola, že ve vztahu už není láska, že jste v něm jen kvůli majetku, dětem, přemýšlejte o tom, jestli život není příliš krátky na to, v tomto vztahu setrvávat.

Jestli se vám tohle neděje právě proto, abyste si uvědomili vlastní hodnotu, narovnali si záda a postavili se za sebe. Možná, tak i svým dětem dáte do života větší dar – vzor.

Věřte, že vaše děti ze všeho nejvíc touží po tom, abyste byli šťastni. Touží žít v domově plném lásky, harmonie a pohody. Ve vztahu, kde je nedůvěra a hádky na denním pořádku, nemohou být šťastné ani děti.

Vezměte svůj život do svých rukou, začněte se už konečně mít rádi.

Pokud ve vašem vztahu je láska, pokud vám za to, ten druhý stojí, přestaňte už problémy jen pitvat, stěžovat si a ukazovat na druhého prstem.  Nečekejte, že se změní, ale začněte se změnou vy. Jedině tak, se změní i věci kolem vás.

Uvědomte si, že je to vždy jen o vás. Druzí vám jen nastavují zrcadlo, ukazují, na čem máte zapracovat. Máte sílu v sobě to změnit! Zažila jsem to, a tak to VÍM.