Věříte na splněná přání?

„Touha je počátek veškerého přitahování. Nemusíte používat slova. Musíte to jen cítit celou bytostí. Být ve stavu dychtivého, optimistického očekávání. Bez pocitu netrpělivosti, pochybnosti nebo nehodnosti, které brání přijímání. To je záměrná tvorba na kterou zákon přitažlivostí vždy musí reagovat.“  Esther a Jerry Hicks – Požádej a je ti dáno

Leden 2018.

Stojím a dívám se na vodní hladinu jezera, které je pokryté ledem a cítím se šťastná. V ruce držím pomyslnou obálku s objednávkou – přáním, které chci teď a tady vyslat. Už VÍM, že se přání plní.

Přála bych si vrátit se tady v květnu. Prý je to nejkrásnější období. Jen to správně vyslat! Moc si přeju, aby to bylo dokonalé. Ale nedokážu domyslet, co vše s tím spojené bych si vlastně přála. Mám strach, že na něco zapomenu.

 „Musím to ještě promyslet, zatím ještě své přání nebudu odesílat,“ napadá mě. A pomyslnou obálku schovávám do kapsy.

Dny, týdny, měsíce plynou. Proud všedních dní a pocit, že stále nedokážu vymyslet detaily mého přání. Narůstající rozumové důvody, překážky a pochybnosti v uskutečnění. Tohle vše mě každým dnem oddalují od mého přání. Sice toužím po celku, ale nedokážu vymyslet způsob a specifikovat své přání přesně.

1. května 2018

Zjišťuju, že uplynuly 4 měsíce a já toužím po něčem, co sama blokuju. Všechny ty úžasné emoce s tím spojené – radost, nadšení, touhu, držím v sobě, protože rozum mi stále nabízí nějaké důvody, proč to nejde. Občas mě dokonce napadá, že to vlastně možná tolik nepotřebuji.

Jenže, když se na chvíli na to přání napojím, cítím tak nádherné pocity! Vím, že pocity slouží jako navigace, a že prostřednictvím příjemných pocitů nám duše říká, že jsme v souladu se svým přáním.

A tak objednávku odesílám. I když nepromyšlenou do detailu, a vlastně z mnoha důvodu neřešitelnou.

„Milý vesmíre, prosím, přála bych si jet v květnu do Švédska. Vyber způsob, jakým je to pro mě možné a nejlepší. Přijmu to s radostí a vděčností. Děkuji ti, že se o to postaráš a zařídíš to.“

• Začala jsem několikrát denně vizualizovat.
• Vracela se ke vzpomínkám, zážitkům, které mě naplňovaly radostí.
• Představovala jsem si sebe, jako bych tam už byla. Jako by to byla už jasná věc.
• Procházela se v představách místy, kde mi bylo hezky, viděla jsem se už tam.

Cítila jsem, že potřebuji energii posílit a tak jsem jela do míst, které mám s tím spojené. A tam, uprostřed Ikey – které jsou stejné u nás i ve Švédsku, u stejného jídla, při vzpomínkách a obrazech s tím spojených, to najednou CVAKLO.

Měla jsem pocit, že to bylo slyšet nahlas. Vesmír mi ukázal řešení! Možnost, která mě nenapadla, kterou jsem ze svého úhlu pohledu prostě neviděla. Přitom byla vlastně jednoduchá! Reálná.

Reakcí na ten jednoduchý nápad byla obrovská vděčnost. Slzy radosti a vděčnosti. A věci se daly do pohybu.

23. května 2018

Balím! Za 2 dny odjíždím do Švédska. Stihnu to opravdu v květnu. Až mě mrazí. Pojedu, ačkoliv vůbec netuším, jak moje tělo zvládne 19 hodin jízdy autobusem. Ačkoliv neumím jazyky a napadá mě, že se někde ztratím. Ano, mozek mi servíruje spoustu strachů.

Ale možná právě proto mám jet, a posunout se tak i v jiných oblastech. Cítím motýly v břiše a každá buňka mého těla mi říká: „Udělej to! Nějak to prostě dáš!“

Když začnete přemýšlet o strachu a hledat důvody, proč to bude těžké, a co by se mohlo stát, pak najdete tisíc důvodů, proč to neudělat. Ale když se rozhodnete a uděláte to, pak už to prostě musíte nějak zvládnout.

A když jsem si před spaním otevřela knihu a uviděla větu:

„Přestaňte jednat, jako byste měli před sebou ještě 500 let života! Nepromrhejte příležitosti, které k vám přichází!“

Měla jsem v tu chvíli jasno.

Nejspíš by tady byl konec článku – JENŽE…

Před pár dny mě napadlo, že by bylo úžasné, kdybych jela i s manželem. Přestože to nepřipadalo v úvahu, protože nedostane dovolenou. Zkusila jsem to navzdory rozumu prostě vyslat.

• A znovu jsem vizualizovala a brala přání jako splněné. Představovala si společnou cestu. Naše společné zážitky a procházky tam. Psala seznam věcí, které mu musím přibalit atd.

Emoce byly tak silné, že mi při té představě tekly slzy. Tolik jsem cítila radost, štěstí a naplnění, a děkovala vděčná, tam nahoru.

Měla jsem na to jen jeden den, do objednání jízdenek. A výsledek? Tohle rozum nevymyslí – dovolenou dostal a jedeme spolu!

Možná vám to zní trochu jako pohádka. Ale opravdu se přání se plní! Důvodu, proč nám to někdy nefunguje, je spousta. Ne, nepovažuju se za experta na splněné přání. I já mám oblasti, kde mi to ZATÍM nejde. Jen už trochu více chápu, že ten, kdo svá přání blokuje, jsem jen já sama. I když to nedělám úmyslně.

Přesto bych vám chtěla říct – věřte ve splnění svých přání! Pokud jsou vaše emoce silné a dokážete si je udržet, pokud tomu nebráníte svými pochybnostmi, netrpělivostí, nedůvěrou, lítosti (že to nemáte) nebo strachem (že to nikdy mít nebudete), tak se jednoho dne splní. Moc vám to přeju.♥ S láskou Lenka