Odpověď je LÁSKA

Kolikrát jsem v ty temné dny vysílala stále stejnou otázku: PROČ? A odpověď jakoby zůstala viset ve vzduchu. Nedostala se ke mně.

Já konzerva.

Rok 2008. Ležím na lehátku se zavřenýma očima u terapeutky. Cítím se trapně. Jsem zvyklá držet všechno v sobě, neumím s druhými mluvit o svých pocitech. Jsem prostě konzerva. Když mě něco bolí nebo trápí, schovám to uvnitř a tvářím se, že se nic neděje. Nikdo to nepozná. Hrdinka.

Jenže poslední týdny, měsíce, mám pocit, že se mi zbláznil celý organismus. Ještě štěstí, že mám takové privilegium a kapačky mi dal lékař na doma. Nemocnic se bojím. Zvláštní, jsem přece zdravotník.

Člověk často v nouzi dokáže nemožné, říkám si, a modrou jehličkou, napojenou na hadičku infuzního setu, napíchnu žílu na hřbetu své ruky.

Hlavně nikoho neobtěžovat a zvládnout vše sama! 

Povedlo se. Měla bych se pochválit. Proč? Vždyť tohle zvládne i narkoman. Volám syna, aby mi jehlu připevnil náplastí. „Mami, nemůžu se na to ani dívat“, šklebí se. Sleduju kapky, jak pomalu dopadají na hladinku v infuzním setu, kap, kap… zavírám oči a užívám si chvíli bez bolesti.

Jenže moje tělo má jiný názor. Už mě má plné zuby a je alergické na všechnu chemii, a to, čím mu ubližuju. Na seznamu přibývají léky, které odmítá přijmout. Vlastně se mu nedivím, že tak reaguje. Taky už se mám plné zuby.

Když máte silné bolesti v zádech a vaše tělo se stahuje v dávivém reflexu a křečích, dochází vám síly a říkáte si proboha PROČ? Už nemůžu! Sama to prostě nezvládnu, potřebuji nějakou pomoc shora! Prosím, Bože, pomoz mi! Brečím na zemi před záchodovou mísou.

Pár dní nato, jsem na internetu objevila něco, co mě přitáhlo, a zkusila se objednat. Vlastně ani nevím, co jsem od toho čekala. Nevěděla jsem, JAK by mi to mohlo pomoct. Jen jsem cítila, že to mám zkusit, znáte to – intuice.

No, a teď tu ležím a fakt se cítím hloupě. Asi to nebyl dobrý nápad. Neumím mluvit s cizím člověkem o svých pocitech. Cítím se nejistá.

„Tak co vás ke mně přivádí?“ Tuhle větu v poslední době nesnáším! Těch lékařů, kterým jsem to už tolikrát říkala a měla jsem vždycky pocit, že mě stejně neposlouchají, skáčou mi do řeči nebo píšou do počítače. Že mi nevěnují ani pohled, protože je TO nezajímá. Že JÁ je nezajímám.

Jenže tady cítím zájem naslouchat a tak popisuju svoje potíže. „Jsem na sebe hrozně naštvaná!“  Vyletí ze mě na závěr.

„Hmm, a proč?“

„Protože jsem…,“ zarazím se, a nejde mi to dokončit, nechci to své nitro prostě otevřít.

„No, tak povídejte, jaká jste?“

„Jsem strašná, nemožná, neschopná!! Všichni kvůli mě trpí, protože jsem nemocná!“  Vyletí ze mě a už se to nedá zastavit. Jako když se přetrhne hráz nebo se valí lavina.

„Jsem jen na obtíž, selhala jsem, nemůžu chodit do práce, neumím tělo donutit, aby zas fungovalo, nedokážu překonat bolest a více zabrat.“ Najednou všechno to negativní, co v sobě tak dlouho držím, všechno co si uvnitř vyčítám, za co se obviňuju, musí ven. Zlost na sebe a bezmoc.

Viděla jsem ty, které tolik miluju a bylo mi líto, že kvůli mně teď mají složitější život, více povinností, starostí a finanční problémy. Ale vůbec jsem neviděla sebe! Přestože jsem to byla já, koho nemoc bolela fyzicky. Protože na mně mi tolik nezáleželo, ty druhé jsem milovala více. A  tak jsem se na sebe zlobila.

„Zkuste se popsat?“

„Ale vždyť už jsem to udělala?“

„Zkuste na sobě najít něco pozitivního.“

„No… jsem hodná??“ Vysoukala jsem ze sebe nesměle potichu a vypadalo to, jako bych čekala na potvrzení. Jak se mám rozplývat nad někým, koho v tu chvíli nemůžu ani vidět, na koho jsem tak naštvaná? Cítila jsem se trapně.

„A jaká ještě jste?“ nedá mi pokoj.

„No, já fakt nevím, cítím se u toho hrozně divně.“ Co je to za pitomost, běží mi hlavou, přece se tady nebudu vychvalovat. Nešlo mi to přes pusu.

„Co o sobě mám říct pozitivního, když nedokážu to, co druzí běžně zvládnou? Za co se mám chválit?“

Je zvláštní, že když se lidí zeptáte na jejich kladné vlastnosti, často dlouho hledají, přemýšlejí a filtrují, co řeknou. Myslí si, že to jestli jsou dost dobří, o nich musí přece říct druzí, ne oni sami.

Když se jich ale zeptáte na jejich slabé stránky, co na sobě nemají rádi, co se jim na nich samotných nelíbí, začnou to sypat z rukávu.

Tolikrát to o sobě vyprávěli, tolikrát si to o sobě mysleli, až tomu uvěřili, a už jim to jde samo od sebe.

„Proč se srovnáváte s druhými? Je to jako byste kritizovala Boha za jeho dílo. Nejste tu proto, abyste se srovnávala a snažila vyrovnat druhým. Jste jedinečná. Svou nemoc si způsobujete sama. Levá strana jste vy, váš vztah k sobě, vaše nesebeláska. Pokud se nezačnete mít ráda, nikdy se neuzdravíte. Vy sama můžete za to, že jste nemocná.“

Oči se mi zalijí slzami. Je to jako rána do hlavy a zabolelo to. Uvnitř to ale VÍM. Lidé kolem mě, už mi nějakou dobu tuhle informaci nosili. Já ji ale nechtěla vidět. Mít se ráda? K čemu je to dobré? Miluju druhé, není to snad důležitější? Pro druhé bych se přetrhla, jen aby byli oni šťastní, na mně mi tolik nezáleželo a léta jsem si myslela, že tak je to správně.

Jdu domů a v hlavě cítím zmatek, i když po terapii se cítím fyzicky líp snad o 80%. Jsem to já, kdo za svou nemoc může! Tak co s tím? Na chvíli mě přepadá splín.

Dobrá zpráva ale přece je, že když jsem to já, kdo to způsobil, můžu to zase já změnit.

Dám se zase do pořádku! Malé světýlko zablikalo ve tmě – N A D Ě J E.

Já, milující sama sebe.

Rok 2019. Ležím se zavřenýma očima a medituju, zaměřuji se na vděčnost. Nějak mi dnes ale utíkají myšlenky a vidím sebe tenkrát. Opravdu jsem to byla já?

Od té doby se toho tolik změnilo, a přesto vím, že stále jsem na cestě. Na cestě sama k sobě. Změnila jsem svůj přístup k sobě, dala jsem sama sebe na první místo a začala se mít ráda a naplňovat nejprve sebe. A světe div se, nestal se ze mě sobec, ani mi neubylo té lásky pro druhé. Mám ji stále dostatek pro všechny.

Učím se milovat i své slabé stránky a své chyby, beru je jako výzvy, na kterých musím pracovat. Už neobracím výčitky a hněv proti sobě, ale snažím se být k sobě laskavá a milující, stejně jako jsem k těm druhým.

Napadá mě, jak by se můj život vyvíjel, kdybych tam tenkrát na jaře roku 2008 na tom lehátku neležela, kdyby se mě ta žena nezeptala, kdyby….jenže náhody přece neexistují, nemohla jsem to minout.

Já, vděčná.

A pak přichází obrovská vlna vděčnosti. K té ženě, která mi ukázala cestu a stála mi po boku jako anděl, když jsem k ní pak pravidelně docházela a pracovali jsme spolu na změně myšlení a odpuštění, častokrát mě podepřela.

Těch učitelů pak na mé cestě bylo více a stále přichází další. Tahle žena ale byla první, kdo ve mně uvěřil, pomohl mi zvednout se ze dna a dodal mi naději a víru. Nikdy na ni nezapomenu.

Stejnou vděčnost a lásku dnes cítím sama k sobě. (Kdo by to řekl, že to někdy vyslovím.) Že jsem to tenkrát nevzdala a změnila svůj život. A kdybych dnes měla říct něco pozitivního o sobě, řekla bych: „Vážím si a cením sama sebe za to, co jsem zvládla. Jsem na sebe hrdá a miluji se.“

Dnes už vím, že odpovědí na moje otázky tenkrát byla LÁSKA. ♥

A cítím potřebu vám říct: Ať už v životě prožíváte cokoliv, neztrácejte naději a víru v sebe. Jste silnější, než si myslíte. Dokud dýcháte, je vždycky šance.

S láskou