Když se na konzultacích bavíme o křivdě a odpuštění, setkávám se s dvěma přístupy:

• Odpustit ano, ale nikdy nezapomenu!
• Zapomenout ano, ale odpustit nemůžu.

Je v tom nějaký rozdíl? Není!

Odpustit ano, ale nikdy nezapomenu

• Pokud opravdu odpustím, pak se to, co mi druhý udělal, stane vzpomínkou, která je zbavená emocí. Říká se, že je čistá. Pak už nebolí, a nemám důvod si ji znovu připomínat.

A, i když se znovu objeví, necítím negativní emoce. V případě, že se s tím druhým znovu potkám, nedojde už k žádné bouřlivé reakci, a setkání nevyvolává bolest.

Pak vím, že jsem opravdu odpustila. Rána už nebolí, i když zůstane jizva. Stejně, jako když se poraníte  na kůži.

Zapomenout ano, ale odpustit nemůžu

• Pokud neodpustím, pak taky zároveň nezapomenu. Možná to překryju něčím jiným, ale křivda je stále aktivní. Jen ji na čas uspím, a ve chvíli, kdy se s tím druhým setkám nebo mi ho něco připomene, prožívám bolest a negativní emoce znovu.

Virus křivdy čeká na oslabení

S neodpuštěním je to podobné jako třeba s herpes virem (opar). Dlouhou dobu je schovaný v našem těle a nezpůsobuje potíže. Čeká na naše oslabení – stres, únavu, vyčerpání, oslabení imunity, teplotní rozdíly apod. V té chvíli znovu zaútočí a vyrazí se na povrch.

Stejně tak je to s neodpuštěním, které v sobě uložíme. Když přijde podobná situace nebo jsme oslabení únavou, stresem, přecitlivělí, využije křivda trhlinu a vyleze na povrch.

Pocit křivdy je jako emocionální jed, který může být hluboko uložený a pomalu otravuje náš organismus.

Často trvá léta, než se projeví na těle. Tu a tam, ten hnus (hnis) vyleze jako vřed na povrch a bolí. Občas i praskne, a pak reagujeme přehnaně v situaci, která aktivovala virus křivdy.

• Vyčítáme, obviňujeme, vytahujeme minulost a pitváme se v ní…

Tohle mu nikdy neodpustím

Je zvláštní, že se dokážeme týrat tím, co udělal někdo jiný. Jsme schopni sami sebe i zničit  se slovy: „Jen ať to vidí, co udělal! To všechno je jen  kvůli němu.“

Máme stovky důvodů a vysvětlení, proč nedokážeme odpustit. Všechny, včetně sebe, přesvědčujeme, že tohle se fakt odpustit nedá!

Přitom jsme to my, komu nejvíc ubližujeme. Emocionální jed pomalu otravuje naše tělo, duši, mysl. Narušuje naše další vztahy. Něco, co se stalo třeba před 20 lety, a už stejně nelze změnit.

Bohužel, pokud se člověk zatvrdí v tom, že tohle NEJDE odpustit, nelze mu pomoct. Musí na to dojít sám a většinou až tehdy, když ho důrazně zastaví tělo nemocí nebo má vážné problémy v dalších vztazích.

Už nikdy nemůžu nikomu věřit

Jsou lidé, kteří říkají, že odpustili, ale už nikdy nebudou druhým věřit. Netvrdím, že důvěru lze obnovit ze dne na den, chvíli to může trvat. Ale víte proč je to tak těžké? Protože nepochopili, z jakého důvodu to potřebovali, a tak se bojí, že se TO přijde znovu.

• Pokud lekci pochopíme a změníme, co nám ukazuje, není důvod, aby se znovu opakovala. Pak není čeho se bát, když vím, že se to děje pro moje dobro. Možná, abych si konečně uvědomila svou hodnotu a nedovolila nikomu, aby mi ubližoval. Možná, abych pochopila, že i já dělám chyby.

Jak můžu druhému odpustit?

Jestli čekáte nějakou rychlou radu, asi vás zklamu. Neexistuje žádná pilulka nebo kouzelný lektvar na odpuštění. Tím jediným způsobem, jak odpustit, je jen vaše rozhodnutí, začít to DĚLAT v praxi. Ne, nejde to ze dne na den. Potřebuje to čas.

• Ne, že by čas sám vše zahojil, ale dává nám možnost dělat to opakovaně.

Nestačí jednou říct, ODPOUŠTÍM, je potřeba pochopit, proč jsme potřebovali projít touto zkušeností. A pak odpouštět tak dlouho, dokud bude potřeba. 

Mě v těch chvílích pomáhá vzpomenout si na sebe, když jsem udělala něco, čím jsem druhému třeba ublížila, často i nevědomky, ať už slovem nebo činem.

• Jak jsem se tenkrát cítila? Jak moc jsem si přála, aby na to ten druhý zapomněl,aby mi to odpustil a už nikdy to nepřipomínal.

Nešlo to vzít zpátky, kdybych stokrát chtěla. Byla jsem odkázána na rozhodnutí toho druhého, jestli a kdy mi on odpustí.

Když si vzpomenu na ten pocit, pak mi jde snáz odpustit druhému. A to i v případě, že vím, že on o to rozhodně nestojí. Pro mě je to ale stejně důležité. Odpouštím kvůli sobě. Mám se ráda a nebudu si ubližovat.

Odpouštím ti a nechávám tě odejít

Kdysi mi pomáhala afirmace L.Hay: „Odpouštím ti a nechávám tě odejít. Jsi volný a já také.“

Samotná věta nic nezmění. Je potřeba říkat to vědomě s rozhodnutím, že odpustit chci. Tak dlouho, jak je potřeba.

Věřím, že jako děti jsme přirozeně uměli odpouštět. Možná jsme se pohádali nebo poprali, ale za chvíli už jsme si zase hráli spolu, jakoby se nic nestalo. Odpouštět jsme si časem prostě jen odvykli. Je čas odpuštění vrátit jako přirozenou součást našeho života.

Láska a odpuštění jdou totiž ruku v ruce.♥