Je lepší vykročit, než zůstat tam, kde nic není

Lidé se často ptají, jak poznat, že přišel čas na změnu.

Když se člověk cítí mizerně v některé oblasti života, je to vždy znamení toho, že je třeba něco změnit. Někdy stačí jen změna úhlu pohledu a myšlenek. Jindy je potřeba změnit směr, kterým se má vydat.

Ale ať už je to cokoliv, důležité je začít dělat něco JINAK. Je bláznovství dělat věci stále stejně a očekávat jiné výsledky.

Všechny ty negativní pocity nám sdělují, že je potřeba se posunout. Že tak, jak to je teď, to nebude dál fungovat.

Všechno začíná v naší hlavě

Věřím, že ten, kdo se naučí pracovat se svými myšlenkami, dokáže změnit celý svůj život. Kdysi jsem to zažila.

Můj negativní způsob myšlení a přístup k životu, velká citlivost a přehnaná zodpovědnost, stejně jako tvrdost, neláska k sobě, pocity viny a očekávání vždy toho nejhoršího, mě dovedly až k nemoci. Do míst, kde nebylo vidět slunce a pro bolest duše i těla se život změnil v přežívání.

Tenkrát jsem si nebyla vědomá toho, že jsem to já, kdo si tvoří takový život svými myšlenkami. Tenkrát jsem potřebovala berličky. Antidepresiva.

Každá nemoc je signálem našeho těla

Ukazuje nám, že někde jsou naše myšlenky, jednání nebo postoje „nemocné.“ Něčím si ubližujeme a spustili jsme program sebezničení.

Tělo nejprve vysílá jen slabé signály – únavu, ztrátu energie a chuti do života. Když dlouho nechceme slyšet, přitlačí. Přijde vyčerpání. Nemoc. Taky přece šlápnete na brzdu, když cítíte nebezpečí.

Každá nemoc je naše nemoc, ukazuje nám, co potřebujeme změnit. A tak ani antidepresiva nejsou samospasitelná, pokud nic nezměníte v hlavě. Možná uleví od velké bolesti duše a dostanou vás ze dna o kousek výš. Ale dál už to neumí. Dál nahoru, už si musíte pomáhat sami.

Co to se mnou je?

Možná jste nedošli až tam, kde já tenkrát. Ale přesto si připadáte nějací porouchaní. Dlouhodobá nespokojená, únava, vyčerpání, neschopnost prožívat radost, negativní myšlenky. Nebo se vám opakují problémy v některé oblasti života, ať už se týkají vztahů, zdraví nebo třeba financí.

Z nějakého důvodu se prostě NECÍTÍTE DOBŘE. Vnímáte, že NĚCO je špatně, že vám NĚCO schází. A tak se ptáte: Co to se mnou vlastně je?

Jak dobře vám rozumím! I já se kdysi ptala…

Svět tam venku…

Svět „tam venku“ mi tenkrát připadal nepřátelský. Život se mi zdál těžký a nespravedlivý. Očekávala jsem vždycky to nejhorší. Snad proto, aby mě bolest nezaskočila.

Byla jsem připravená a ve střehu na další ránu, která mohla přijít odkudkoliv. Život mě tenkrát bolel. Dnes už vím, že vlastně tenkrát ani nemohl jinak vypadat.

Když už vám selžou všechny berličky, léky nepomáhají, pak jste nucení obrátit se k sobě. Musíte se spolehnout na tu nejlepší pomocnou ruku, která se nachází na konci vaší vlastní paže. Nezbývá, než vzít zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou a začít hledat uvnitř sebe.

To je ten moment, kdy si řeknete:

A DOST!  Takhle už to dál nejde!

Protože cítíte, že tam, kde jste teď, už být nechcete, protože vám tam není dobře. A tak vykročíte ke změně.

Cesta nahoru

Cesta nahoru nevede mílovými kroky. Kdepak. Neprobudíte se druhý den ráno a vše bude zalité sluncem. Ale postupujete pomalu nahoru. Jako po schůdcích.

Uděláte jeden malý krok k lepší myšlence a lepšímu pocitu, a pak další a další… Učíte se pochválit za každý malinký krůček. Nevyčítat si ani krok zpět nebo stranou. I to k tomu patří.

S každou chybou nebo šlápnutím vedle se stáváte silnějšími. 

Měníte své myšlenky. Učíte se vnímat život jinak. Zaměřovat svou pozornost na to, co vaše pocity zlepšuje. Nedávat pozornost tomu, co vám neprospívá. Hledáte jiné úhly pohledu.

A najednou…. se cestou nahoru začíná rozjasňovat….

Tu a tam, už prosvítá slunce. Něco se mění. A vy víte, že jde správným směrem! Věříte, že to zvládnete. Ta úleva a změna toho, jak se začínáte cítit, vám dává signál, že je to dobrá cesta a drží vás nevzdat to.

A když se za čas ohlédnete zpátky, cítíte k sobě respekt a vděčnost. Za ten kus cesty, který jste ušli. Už víte, že zpátky nechcete. Cítíte, že vesmír je na vaší straně.

Už nikdy?

Neznamená to, že vás už nikdy nepotká nic nepříjemného. Že se už nikdy neobjeví překážky nebo horší dny. Jaký by měl jinak význam náš pobyt tady na zemi ve škole života, kdybychom nerostli? Ale najednou je vnímáte JINAK. Jako příležitost, cestu. Dokážete v tom najít důvod, proč je prožíváte a uvidět v nich to pozitivní pro sebe. Přínos, pro svůj posun.

Ode dna se člověk lépe odrazí

Možná jsem to měla tenkrát jednodušší, protože jak se říká, ode dna se člověk lépe odrazí. Když nemáte už jinou možnost, musíte pořádně zabrat, protože víte, že jiná cesta neexistuje. Něco mi z té doby ale zůstalo vryté v paměti.

Ten jediný člověk, který může změnit náš život, jsme my sami

Nikdo jiný nás nespasí ani neuzdraví, protože za nás nedokáže myslet, ani cítit. Nemůže za nás změnit náš pohled a přístup k životu, a tak nedokáže tvořit náš život. To děláme jen my sami. V každém okamžiku.

Ta největší síla je ve vás!

A jestli o tom pochybujete, vzpomeňte si na nějakou nepříjemnou situaci, kterou jste prožili. I když jste si na začátku možná připadali zoufalí, bezradní, báli jste se, zvládli jste to! Možná jste to ani vy sami nečekali.

V těch chvílích, kdy prožíváme těžké věci, většinou objevíme obrovský zdroj vnitřní síly, které si často nejsme vědomí.

Dobrý nebo špatný život?

Nebyl nám dán ani dobrý, ani špatný život. Byl nám dán ŽIVOT. A záleží jen na nás, jak ho prožijeme, čím své dny naplníme. A pokud nám tam, kde jsme, není dobře, můžeme se posunout. Nejsme přece strom. Dokud žijeme je vždycky šance něco změnit!

Je totiž lepší vykročit do neznáma, než zůstávat tam, kde nic není…

Opatrujte se.♥L.