Jak se celý vesmír spojil, aby mi pomohl

Jestli čekáte nějaký moudrý příspěvek, tak vás dnes nejspíš zklamu. I když možná.., pokud dočtete až do konce, najdete tam nějaké zamyšlení. Jako v každé bajce. Můj dnešní článek bude o kole. Proč o kole? Chci se s vámi podělit o radost, kterou mám, ale zároveň vám předat, že je v pořádku chtít něco, co se ostatním zdá divné. Ale popořádku.

ROZHODNUTÍ

Letos jsme se s manželem rozhodli, že si pořídíme kola. Abyste rozuměli, na kole jsem nejela 15 let. Lékaři mi ho kvůli zdravotním problémům nedoporučovali.

Svoje nové první kolo skládačku ESKA jsem dostala v páté třídě. Stály se na ni fronty jako na banány, no jo, už jsem pamětník. Doprovázelo mě i do nového domova, když jsem se vdala. Když se narodily děti, dostala jsem větší kolo Libertu. Jedno dítě na sedátko dopředu, druhé na nosič. A jelo se do školky. Kolo k životu na vesnici prostě patřilo.

Před 15 lety jsme se přestěhovali do města. Lidé tady jezdili na jiných kolech. A já takové kolo nechtěla. Takže doporučení lékařů mi vlastně přišlo vhod. Asi jsem staromódní, ale: „Nechci ležet na řídítkách! Chci sedět rovně jako paní Vašáryová v Postřižinách!“ Říkala jsem manželovi. Jsem tak trochu svéhlavička.

OBDOBÍ HLEDÁNÍ

Letos jsem se rozhodla, že budu takové kolo hledat. Někde být přece musí! Znáte ten pocit, když se pro něco rozhodnete, a celý vesmír se spojí, aby vám pomohl? Stalo se. A tak „náhodou“ u kávy s kamarádkou slyším, že ona takové kolo má.

MĚSTSKÉ KOLO! Tak to je přesně ono!

MÁM JASNO

No, a aby to do sebe zacvaklo úplně, jeli jsme do Švédska a Dánska. A tam se můj obraz zhmotnil! Měla jsem jasno.

Všichni jezdili právě na takových kolech.  Ženy v lodičkách a sukni nebo šatech. V košíku vpředu na řídítkách kabelka, a jedou do práce. Pánové v obleku a polobotkách, s kufříkem v košíku.

Elegance, lehkost, pohoda a klídeček.

„Dopravní zácpa“ – směje se manžel a fotí lidi všech věkových kategorií, jak si v pohodě jedou ve svém pruhu pro cyklisty, na frekventované cestě. Všichni mají jeden společný znak: Sedí rovně! Stejně jako já kdysi na svém kole. Jako paní Vašáryová.

To, co je u nás divné, někde jinde je úplně normální. Tak fakt nejsem tak „divná!“ Tady bych zapadla.

Chvíli jsem polemizovala s manželem, jestli bych si nemohla koupit kolo tam a nechat si ho poslat. No, praktičnost není má silná stránka. Neprošlo to. Ale aspoň už vím, jak moje kolo vypadá. Můžu si vizualizovat, jak na něm jezdím. Cítím se u té představy tak šťasná. Tak proč si ji nedopřát, co nejčastěji.

SNY SE PLNÍ

A pak se TO stalo. Dostala jsem k padesátinám poukaz na nákup kola, dle vlastního výběru! Obrovská vděčnost a radost naplňuje každou buňku mého těla. V prodejně sice nechápavě kroutí hlavou: „A proč takové kolo potřebujete? Tohle nikdo nekupuje. Tohle není v módě, tohle není ..bla,bla, bla.“

Mě neodradí! Chci kolo, které mám ve své hlavě. Už vím, že existuje a jinde na něm lidé běžně jezdí. No a co, tak budu jiná, nezapadnu, ale vím, že mému tělu bude dobře.

POPRVÉ

A tak jsem si před pár týdny vedla své kolo z obchodu. Šťastná jako tenkrát v páté třídě. Proč vedla? Protože jsem se bála a styděla, že nebudu umět jezdit. „Jízda na kole se nezapomíná!“ Opakuju si v hlavě a nasedám. A můj manžel (vtipálek) mě točí na video.

To se nedá publikovat. Ne proto, že jsem měla problém udržet rovnováhu a třásly se mi ruce. Ale proto, že jsem se tak smála radostí, až mi tekly slzy. Nejpíš byste si mysleli, že jsem se zbláznila.

VÍTR VE VLASECH

Při jízdě „ala paní Radová“, jsem si zase uvědomila, jaký je to skvělý pocit. Vítr ve vlasech, volnost, nadhled, endorfíny. Prostě paráda a blaženost. Přikoupili jsme i košík na řidítka, aby s námi mohl jezdit i náš pejsek. Doma jsme hned trénovali nástup a výstup. Měl trošku problém se tam poskládat. Je to už velký kluk. Ale zvládl to. Pašák!

S PEJSKEM V KOŠÍKU

Na naší  první společné cestě většinou v košíku stál. Možná nechápal, proč mu vlajou uši. Ale je to jasný důkaz, že i starého psa, novým kouskům můžeš naučit. Chce to jen trénink.

No a tak se teď ve dvou učím rovnováze a balancuju s pejskem v košíku. „Kupte mu chudáčkovi nějakou helmičku,“ píše nám dcera. A  taky se snažím skamarádit s přehazovačkou. Řeknu vám, čertovský vynález!!

JESTLI SE POTKÁME

Takže, jestli někdy uvidíte dámu v nejlepších letech, co si to jede jako paní Vašaryová v Postřižinách, a za ní volá manžel, jedoucí na svém „ležícím kole“: „Přehoď na tři! Nebalancuj tak s těma řidítkama! Dávej pozor!“ Tak to jsem já. A ať už vypadám jakkoliv, věřte mi, opravdu si to užívám. Poznáte to podle úsměvu od ucha k uchu.

SLÍBENÉ PONAUČENÍ NA ZAVĚR

A tak mě napadá: Nevzdávejte se svých snů! Ať už jsou jakkoliv divné, ojedinělé, zvláštní. Nesnažte se zapadnout. Nebojte se být jiní nebo divní. Vykašlete se na to, že se vám druzí budou smát. Důležité je, jak se vy cítíte.♥