Moje cesta na sever

Nejspíš jste už byli dál než já a procestovali různé země.  Já moc zkušenosti s cestováním nemám, kromě toho po Česku. Svět tam venku za hranicemi, znám jen z filmů, knih nebo katalogu dovolených. Možná proto jsem tolik vděčná a v úžasu ze všeho, co jsem prožila. A tak mi zkušení cestovatelé snad prominou dětskou radost, o kterou se s vámi chci podělit.

Je to týden, co jsem vrátila ze Švédska, a jsem toho pořád plná. Tahle cesta nebyla jen dovolená, ale měl účel – pomoct dceři se zařízením nového bytu. Chlapská ruka se vždycky hodí. A protože u ní bychom neměli dost místa, objednali jsme si domeček u jezera, 6 km od jejího domova.

Miluju dlouhou cestu autem! Tedy nejspíš proto, že nemusím řídit, a tak mám čas na sledování krajiny i myšlenek. Pravda je, že moje tělo má jiný názor a vždycky mi to dává ještě dlouho po návratu najevo. Jenže na tuhle cestu jsem se několik týdnu poctivě připravovala! Myšleno cvičila a zlepšovala fyzičku. Jsem připravená a moc se těším!

V naší výpravě mi přidělili funkci „piknikového servismana.“ Mám kolem sebe tašky s kávou, nápoji, malými svačinkami a nezapomněla jsem ani na řízky a buchty. Cesta bude dlouhá.

Na požádání obsluhuju řidiče i navigátora, a dbám i na pitný režim všech účastníku výpravy. Ještě, že ta paní, co na nás promlouvá z navigace, pracuje bez nároku na stravu. :-)

Naši dva řidiči jsou úžasně laskaví a zastavují, kdykoliv potřebuju, a já před autem u kávičky protahuju všechny svaly. Takže je to v pohodě. Navíc jsem v autě jako v bavlnce, obložená polštářky, dekou i krčním límcem. Nic jsem nenechala náhodě.

Cestou ze mě padá všechno napětí, stres (přece ho nepovezu sebou), a tak ze mě padají vtipné hlášky a začíná můj „smíchový týdenní relax“, o kterém se určitě ještě zmíním.

V hlavě mám spoustu otázek, třeba jak vypadá ten nádherný fialový koberec vřesu v zimě, proč musíme na východ, abychom se dostali na sever, kde, proč a co… a dostává se mi laskavých odpovědí.

Nejspíš se naše role obrátily, a tak jako já kdysi svým dětem vysvětlovala jejich proč, dnes mi to oni vrací. Jako bych pochopila ten pocit dítěte v úžasu, které se na vše ptá.

Možná ani nejde tolik o odpovědi, ale o to, že s ním někdo sdílí to, co vidí, nad čím přemýšlí… „Tohle téma mami probereme u krbu, není v mých silách ti to teď vysvětlovat“, nejčastější hláška syna, a v autě se tozléhá smích celé rodiny.

Po několika hodinách přijíždíme na trajekt. Větší půlku cesty tak máme za sebou. A já jsem dojatá, vidím moře! Nemůžu odejít z paluby a odtrhnout se od výhledu, třebaže je mi zima a fouká studený vítr. Ale ten pohled! Jako z filmu. Světle šedé nebe se u obzoru spojuje s šedomodrým mořem. Šedá je dobrá!

Cítím obrovské dojetí a vděčnost, až mi hrknou slzy. Že to můžu zažít. Můžu tu stát, v ruce držet kelímek s úžasným cappuccinem a sdílet to se svou rodinou. Nedá se to slovy popsat.♥

Po trajektu jedeme dál několik dalších hodin, je večer a nebe je plné hvězd. Občas vidím v dálce světýlka v oknech, lesy, majestátný most z Dánska do Švédska, který jsem obdivovala už v létě.

Pak konečně přijíždíme do cíle – městečka Ljungby, kde žije moje dcera. Už jsem tady byla v létě, ale teď je noc a ty krásné dřevěné domečky jsou osvícené lampičkami. V oknech bez záclon svítí svícny se svíčkami, hvězdice, vánoční výzdoba. Nádhera, nemůžu se odtrhnout.

První dvě noci nás čekají u dcery, a jako nejstarší členové rodiny dostáváme privilegium spát v posteli (děti spí na nafukovačkách na zemi, trochu mi to připomíná kempování, když byli malí.) „Máte to ale hodné děti,“ padá hláška na dobrou noc.

Ráno se cítím jako rybička (proč jsem se toho tak bála?) a vyrážíme na nákupy do Älmhultu do Ikei.  Začínáme v jídelně švédskými kuličkami, bezedným šálkem kávy a moučníkem.

Tam v Švédsku jsem se naučila „lančovat“ (nazvali jsme tak náš čas jídla – prostě prožívat a pomalu si vychutnávat všechny chuti, povídat si u jídla, nikam nespěchat a být tady a teď se svými nejbližšími u stolu). Moji duši je v tom krásně.

Syn se tam poprvé setkává se Semllou (ne, není to nová přítelkyně, ale typický švédský moučník, který jsme mu vybrali.) Nebyla to láska na první pohled, takže ze vztahu nic nebylo, přesto si ho zbytek dovolené dobíráme, jestli jí nedá ještě jednu šanci, ale je to paličák. :-)

Posilněné nás čeká pár hodin vybírání, porady a nákupů, poslední slovo má samozřejmě dcera, ale víc hlav, víc vymyslí a následující den nás čeká montování, skládání, kompletování. Ale taky spooousta legrace, smíchu, pohody.

Taky oběd v asijské restauraci, na který jsem se moc těšila. Krásné prostředí s umělým jezírkem uprostřed a fontánkou, zaplatíte oběd a pak si chodíte a vybírate ze spousty dobrot – úžasně ochucená rýže, nudle, gyros, spousty různě ochuceného kuřecího, vepřového, hovězího masa, ryb, sushi, dušené nebo čerstvé zeleniny, nejrůznější sosy, omáčky.

A tak se můžete vracet a znovu si něco vybrat a ochutnat, pak si dáte kávu a sami si natočíte zmrzlinu a třeba polejete polevou dle vlastního výběru, nebo ochutnáte smažené banány v těstíčku. A jen si tak sedíte se svou rodinou, lančujete, jak dlouho chcete, posloucháte zvuk vody z fontánky, klídek, pohodička…moje duše plesá.

V sobotu nás čeká výlet k moři na pobřeží, sbírám škeble a kochám se pohledem na moře – toho se nikdy nedosytím.

Městečko a přístav Halmstad, hrad, procházka městem. Na oběd jdeme do pizzerie a úžasně jsme si pochutnali. Pivo tu vyjde na 150 Kč. Alkohol se kupuje jen ve speciálních obchodech, který je o víkendu zavřený. Takže jak říká dcera, pokud máte v plánu se o víkendu opít, musíte si to naplánovat už v pátek. :-) Jo, tady bych mohla žít.

Večer se jedeme ubytovat.

Skutečnost předčila mé očekávání na 1000 procent! Samota, tma, ticho, jezero. A v té tmě svítí něco jako perníková chaloupka, naproti které se odráží hvězdy v jezeře. Hvězdy jsou tady tak blízko, že si na ně můžete skoro sáhnout, a svítí tak jasně, jako by za nimi byla bodovka.

Zařízení domečku je jako z pohádky. Útulné. Takže pohodička, saunování, posezení u krbu, vínko z domova a rodinný film, kterých má syn staženou zásobu. Úžasná matrace na moje záda! Ráno otevřu oči a vidím přímo z postele okýnkem na jezero.

Vypiju si kávu na terase, i když je mráz, a nepřestane mě udivovat vodní hladina. Mohla bych koukat hodiny.

Jedeme na výlet do Götebergu. Je krásně, mráz a svítí sluníčko. Uchvacují mě zase cyklisté, kterých tu je spousta i přestože je zima. Elektrokola, které si tu můžete půjčit a projet městem. Prohlížíme přístav, lodě, moře.

Na oběd jdeme do „polévkového baru“. Zaplatíte oběd a pak jdete a nabíráte si polévky dle výběru, kolikrát chcete. My ochutnali vynikající kuřecí krémovou s kari, rajčatovou a čočkovou z červené čočky. K tomu si můžete nabrat krutony, pražené slunečnicové semínka, domácí chleba.

Všechny byly vynikající, hutné, zahřály i zasytily. V ceně káva a 3 druhy moučníku na švédském stole, můžete si vybrat- šafránový, mrkvový, perníkový..nevím, který je lepší.

Co mě tady dostává je jakési zpomalení, které cítím, harmonie, ztišení. Lidé jsou více v klidu, čtou noviny, povídají si, nebo pracuji u počítače a obědvají.

Další dny chodí dcera do práce a my dny trávíme v domečku, procházkami kolem jezera, vegetíme, pijeme kafe s výhledem na jezero, hodně se smějeme.

Odpoledne jsme s ní. Procházky v Ljungby, návštěvy obchodů, kavárnička s úžasným Pepparkaks latte (perníkovým latté), které zpočátku trochu štípe na jazyku, ale jeho chuť si zamilujete, stejně jako jejich perníčky.

Chlapi dodělávají úpravy bytu, vrtají, montují, věší. Všechno je ale v takovém klidu, zpomalení, alespoň tak to vnímám. Jakoby tady čas zamrznul nebo plynul nějak pomaleji. Občas mám chuť si změřit tep. Mám pocit, že i srdce tu tepe pomaleji. :-)

Rozednívá se tu kolem půl 9 a šeří po 15 hod, takže vše je nějak ztišené, pomalejší, klidnější, jako v zimním spánku.

Směju se, jako jsem se léta nesmála, nechápu, co se mi to uvolnilo. Znáte ty záchvaty smíchu, až se vám otřásá celé tělo, tečou vám slzy, nemůžete přestat a nakazíte ostatní? Takže občas to vypadá, že na něčem jedeme. :-)

Rozesmává mě všechno, mám dětinské nápady a v hlavě mi naskakuje: “Po smíchu bývá pláč“, což mi vždycky říkala maminka. Takže tahle hláška koluje mezi námi a jsem ráda, že  jsem se přesvědčila, že to není pravda. Po smíchu opravdu pláč nepřišel.

Jeden, nádherný den, kdy sluníčko svítilo jako na objednávku a hladina jezera pokrytá ledem se třpytila, stromy a trávu mráz obalil, že vypadaly jako v cukru, jsme se vydali obejít jezero. Cesta vedla lesem kolem jezera (Syn googli, že v tomto lese můžeme potkat rysa, losa nebo rosomáka, že by mě chtěl odradit?)

V lese jsou lávky, které jsou teď ale pod vodou, a na jejich povrchu je led. Zvládáme to s grácii, jak říká syn.

Mrznou mi prsty, ale pořád fotím. Dost zdržuju, protože se kochám, ale zvládám celou trasu kolem jezera, (asi 10 km). Mám radost a chuť požádat o medaili. :-)

Poslední večer v chatce s dcerou. Je nachlazená, a asi má i teplotu. To, je to, čeho se nejvíc bojím, že bude daleko a nemocná. Jak teď můžu odjet? Chvíli si hraju s myšlenkou, že zůstanu pár dnů a pojedu zpátky sama autobusem. Ještě, že máme Samburex a céčko.

Brzy ráno se loučíme s chatkou a jezerem. Věřím, že se tady ještě vrátíme v létě a využijeme možnost půjčit si kola, motorový člun… A já budu sedět na té lavičce pod stromem s výhledem na jezero a psát nebo si jen tak přemýšlet! Večer budeme grilovat na terase….

Teď jen dobře vyslat přání! Protože už vím, že se plní.

                                                                                      Takhle to tu vypadá v létě.

Vezeme dceru do bytu a objímáme se a loučíme. V hlavě mi běží její slova: „Lásku si v srdci uchovej.“  Cestou v autě si to nastavím tak, že tady můžu jezdit 2x za rok. A když ona přijde 2x domů, je to co 3 měsíce, co se uvidíme.

To už je moje dušička v peří, a odjíždí se mi lépe. Tahle myšlenka je pro mě důležitá. Už vím, že cestu zvládnu, a ačkoliv nemůžu za ní jen tak v neděli na kafe, nebo ona k nám, není to konec světa! Je to jen za mořem!

A taky si uvědomuju, že nebýt toho, že odjela žít do zahraničí, nikdy bychom se tady nepodívali. Takže na každé situaci lze najít s odstupem času vlastně to pozitivní.

Cestu domů zvládám v pohodě. Jedu totiž “ byznys třídou“. Můžu totiž sama vzadu na sedadlech ležet. Takže většinu cesty pospávám a přemýšlím. Jsem moc vděčná. Vezu si spoustu zážitků, a ty pro mě mají nevyčíslitelnou hodnotu. Nedá se to slovy vyjádřit. Děkuju tam nahoru.

Dočerpala jsem energii, vyčistila si hlavu, naučila se lančovat, smála se, jako ne léta, cítila lásku a pouto rodiny, byly jsem hrdá na to, jakou rodinu se mi podařilo vytvořit (máma přece rodinu tvoří).

Uvědomuju si svobodu, díky své práci a nejlepší léta života. Někde uvnitř cítím touhu cestovat, poznávat, objevovat, co jsem nikdy nepoznala. Prožívat život všemi smysly. Obdivovat a nevycházet z údivu z té krásy kolem. A pokud se mi podaří ještě jednou to zažívat s celou rodinou, bude to úplně to nejvíc, co bych si přála.♥