Vždycky je to jednou poprvé

Tak přesně tohle jsem odpověděla známé, která se mě před dovolenou ptala, jestli se nebojím, když jsem ještě nikdy neletěla. Byla jsem hrdinka!

Moc jsem se těšila na vše, co mě čeká. Na týden strávený zase ve čtyřech s mými dospělými dětmi. Na cizí zemi a místa o kterých jsem slyšela jen z vyprávění dcery. Na její nový domov. A taky na svůj první let. Prostě na všechna svá POPRVÉ. Hurá, vstříc novým zážitkům!

Moje poprvé začalo už v LEO Expresu. Krásné. Tři hodiny jízdy, výhled na krajinu, výborné cappuccino. Bože jak já si to užívám a jsem vděčná. Další poprvé – hlavní nádraží v Praze nebo Letiště Václava Havla. Už teď si připadám jako ve velkém světě. Mezi lidmi různých národností. Jo, cestování se mi líbí!

Procházíme bezpečnostní kontrolou na letišti. Cítím nervozitu a srdce mi tluče. Pro jistotu si sundám i náušnice. Jeden nikdy neví. Pípat bych tady nechtěla. :-)

Bezcelní zóna – poprvé – páni! Chodím po obchůdcích a jsem jako v jiném světě. Pár hodin čekání na letišti. Letadlo má asi hodinu zpoždění. Ale nevadí mi to. Aspoň si to užiju.

Z okna pozoruju letadla, vystupující lidi, kufry jedoucí na páse. Všechno se mi tak líbí. Připadám si jako dítě.

Konečně se jde nastupovat! Paráda. Dav lidi postupuje do úzké chodby směrem k letadlu. A safra, jde do tuhého! Úzký prostor naplněný lidmi mi nedělá dobře.

Začínám cítit úzkost a zhluboka se nadechuju. „Nemysli na to!“ Říká mi dcera, když se mi v očích objevuje strach. Konečně se dveře otevřou a nastupujeme do letadla. Uf, oddechnu si, teď bude líp.

ŠOK! Nastupujeme do ještě menšího prostoru. Vnitřek letadla je strašně úzký. Co jsem čekala? No, ve filmech to vypadá větší. Vydýchaný vzduch, ulička plná lidí, nemůžu se ani vrátit zpátky…všechno se ve mně sevře a zmocňuje se mě panika.

ÚTĚK!!!! Hlásí můj ochranný systém. Srdce mi buší jako o závod, těžko se mi dýchá a do očí se mi derou slzy.

Není ale kam, utéct! Ulička je ucpaná nastupujícími lidmi. Jsem hysterka?!! Jsem zaskočená svou reakcí. Co se to ve mně děje? Soustředím se na dech. Srdce cítím až v krku a panika mi zachvacuje rozum. Jediné, co mi pomáhá, je dívat se do okýnka a prostě dýchat do břicha. Nádech, výdech, všechno bude dobrý.

Drtím manželovi ruku a tečou mi slzy. Ten pocit..strach, úzkost, malý prostor… jako bych to už někdy zažila. Ten pocit už odněkud znám…souvislosti mi dojdou ale až na zemi.

Je mi asi 8, dav krojovaných žen nastupujících na poutním místě do autobusu mě mačká. Nevidím rodiče. Nemůžu se pohnout. Nemůžu dýchat. Zavírám oči. Hluk se vzdaluje…Pak mě někdo vytahuje za ruku. Tatínek.

O pár hodin později jsem svědkem autohavárie. V autě byli rodiče i bráška. Nás děti zavírají do jiného auta. Malý uzavřený prostor auta. Strach. Pláč. Šok. Nemůžu dýchat…

Zážitky z dětství, které zmizely v proudu času. Člověk o nich už ani neví, ale najednou je sepne podobná situace. Cestu tam jsem si tedy příliš neužila. Spíš jsem ji přežila. Mrzelo mě to. Tolik jsem se těšila. Ale snažila jsem se to, co se objevilo, zpracovat. Pracovat s tím.

A vesmír byl milosrdný. Nazpátky jsme letěli větším letadlem a ještě seděli vpředu. A cítila jsem se už jinak. Užívala jsem si  pohledu z okýnka. Na ty nadýchané nádherné bílé polštáře z mraků. Připadala jsem si jako ve   filmu Anděl Páně.

„ Tak takhle vypadá nebe?!“ Prohlásila jsem udiveně nahlas a všichni se smáli. A když jsem na chvíli zavřela oči, viděla jsem za víčky ty nejkrásnější barvy. Tady vysoko nad zemí byly nejkrásnější, jaké jsem kdy viděla. Možná jsem opravdu byla v sedmém nebi.♥

Nevím, jestli ještě někdy v životě bude nějaké podruhé, potřetí…ale i kdyby už žádné nebylo, jsem moc vděčná, že jsem to mohla zažít. I přes ten strach a bubáky, kteří na mě vykoukli.

Byla jsem chvíli v nebi! Může být snad něco krásnějšího?