„Neměli bychom slibovat, co nemůžeme dodržet.“ Tahle věta mě v komentářích donutila zamyslet se.

Proč vlastně slibujeme a vyžadujeme sliby po druhých? A proč sliby nedodržíme? Jak je to vlastně s těmi sliby? Máme je rádi, potřebujeme je nebo se jich bojíme? Pojďte se se mnou zamyslet.

Sliby, chyby

Dejme tomu, že vám někdo něco slíbil a svůj slib nedodržel.

Nejspíš jste naštvaní nebo se cítíte zklamaní, podvedení, je vám to líto.. Míra emocí se rovná tomu, jak důležitý to pro vás slib byl. Jenže nemůžete toho druhého zabít. Kdybychom to udělali za každý nesplněný slib, nejspíš bychom jako lidstvo vymřeli. :-)

• Možná si řeknete: „Už nikdy nikomu nebudu věřit. Nikomu už na sliby nenaletím!“

Ale proč za chybu jednoho člověka, mají platit všichni ostatní, kteří přijdou do vašeho života? A v konečném důsledku, proč za ní proboha máte platit vy??

• Můžete si v sobě uložit přesvědčení „vždycky mě každý zklame“,  ňuhňat se v tom, jací jste chudáčci a máte smůlu.

V tom případě ale vysíláte signál vesmíru: „Pošli mi ještě více těchto zkušeností, prosím.“ Vaše přesvědčení vám bude bránit, abyste druhým věřili, abyste žili to, co si přejete.

Vesmír je štědrý. Když si to přejete, máte to mít! Přijdou další zkušenosti. A vy budete na koni, že jste to věděli a  došlo na vaše slova. Přitom jste si to do života sami přitáhli. Bohužel.

Proč tedy lidé dávají sliby a věří jim? A proč sliby milují a často je po druhých vyžadují?

Nebudu psát o chronických slibotechnách, ale co my ostatní smrtelníci, kteří občas selháváme? Jak je to tedy s námi a sliby?

Když něco slíbím, v tu chvíli tomu opravdu věřím nebo si myslím, že to dodržím.

Jenže jak se říká: sliby-chyby. Jsem jen člověk a můžu udělat chybu. Tenkrát jsem slíbila něco, čemu jsem věřila, ale později jsem to nezvládla. Byla to chyba. No jo, jenže není slib jako slib.

Není slib jako slib

1)Sliby, které dáváme sami sobě

• Od pondělí začnu držet dietu, budu cvičit, nebudu se rozčilovat, už nikdy si nezapálím, naučím se anglicky… Ano, právě ony nás často motivují a posouvají, abychom byli lepší a dosáhli změny, cílů.

Když je nedodržíte a selžete, následky si nesete sami. Těch druhých se to nedotýká. Takže kromě pocitu, že jste neschopní, outsideři, se na vás nikdo jiný nebude zlobit.

2)Sliby, které dáváme druhým

• Určitě ti zavolám. Do pátku to dodělám. Slibuju, že se na to podívám. Ve středu se zastavím.. Jenže později se nám už jaksi příliš nechce. Raději bychom dělali něco jiného, a říkáme si: Bože, že já jsem to sliboval.  No, ale slíbil jsem to, tak MUSÍM.

A tak v nás slib vyvolává pocit závazku. Tlaku, že něco musíme. Často takové sliby dávají lidé, kteří mají problém říct NE. A tak odkládají nepříjemné odmítnutí, i když dopředu ví, že sliby nesplní.

• Když tyto sliby nesplníme, špatný pocit se už netýká jen nás, ale i druhých. Jsou naštvaní, zklamaní, vyčítají. I my si pak připadáme špatně.

Sliby vztahové

Tak tyhle sliby někdy bolí. Podíváme se na ně z obou stran.

1)Vztahové sliby, které dáváme MY DRUHÝM:

Nikdy tě nepřestanu milovat. Vždycky pro mě budeš tím jediným. V tu chvíli, kdy je pronášíme, jdou od srdce. Nejsme lháři, srdce nám právě přetéká láskou. Možná spíše zamilovaností. A v tu chvíli si opravdu myslíme, že je to ten pravý. Ten jediný. A že svým slibům dostojíme.

V tu chvíli se totiž sliby dávají tak snadno. A stejně snadno jim ten druhý věří. A časem se možná začne dožadovat toho, co jste mu slíbili, a co si myslí, že mu po právu náleží. Začne být majetnický, žárlivý: „Ale ty jsi mi přece slíbil…a teď.. „

Tenkrát jste to slíbili, ale dnes to cítíte jinak.

Něco se změnilo. Vaše city, situace, vy nebo ti druzí. Možná jste jen ztratili růžové brýle. A tak se slib stává koulí na noze, která vás drží třeba ve vztahu, ve kterém se ani jeden už dávno necítíte dobře.

Možná máte pocit, že jste v pasti. Morální zásady a čestnost vám říká, že máte dostát svému slibu. Srdce je ale v rozporu. A vy nevíte, jak z toho ven. Pokud si na své cti zakládáte, možná to nějak dožijete. Pokud ne, budete vy ten padouch. Ten kdo zradil slib.

2)Vztahové sliby, které nám dali druzí

Je mi jasné, že pokud jste ti, kteří jsou zklamaní a podvedení sliby, moc to bolí. Ale ruku na srdce, neudělali jste vy sami nikdy chybu? Neselhali jste v tom, co jste někdy slíbili?

Pokud jde o slib dlouhodobý, jak můžu dnes s jistotou vědět, že tak, jak to cítím teď, to zůstane stejné i za rok, za 10, 20, 30 let? Ano, mám na mysli ty vztahové sliby: „Budu tě vždycky milovat. Nikdy tě neopustím. Budeš navždy moje jediná…“

I když TEĎ je to pravda, můžu to opravdu s jistotou slíbit? Jak to můžu vědět?

Je přece morální a čestné, dodržet slib!

Taky vás to napadlo? Rytíři v pohádkách přece vždy dostáli svému slovu a čestně sliby dodrželi. Nikde už se ale nepíše, jestli pak byli šťastní….

Máme dostát svým slibům a dodržet je i za cenu, že zůstaneme v nefunkčních vztazích?

Přestože už s tím druhým být nechceme? I když nebudeme šťastní? Jsme tady na zemi kvůli dodržování slibů?

Nebo jsme přišli žít život, kde nic nezůstává stále stejné? Kde se vše stále vyvíjí, posouvá a mění, a tak stejně se vyvíjíme a měníme my? Kde ale vše má svůj význam a nic se neděje náhodou?

• Pak je tedy v pořádku změnit své názory, stejně jako místo slibu říct: „Miluju tě a jsem s tebou šťastný. Ale nemůžu ti slíbit, že to tak bude navždycky, protože nevím, co bude za 30 let.“

Jenže lidé touží po jistotách a slibech. Tak rádi jim věří. A často je i vyžadují po druhých: „Slib mi, že..“ No schválně, zkuste se zamyslet: Kterého partnera byste si vybrali?

• Toho, který by vám sliboval, že vás nikdy neopustí,
• nebo toho, kdo by vám řekl předchozí větu?

Možná je ale ten druhý čestnější. A možná právě on by s vámi zůstal až do smrti. Ne kvůli slibu, ale protože sám chce.

Takže, zkuste se zamyslet: Chtěli byste raději žít ve vztahu s člověkem, který je s vámi jen z povinnosti – kvůli slibu nebo s člověkem, který je s vámi proto, že to tak cítí a opravdu s vámi chce být?

Proč se cítíme mizerně z nesplněných slibů?

Všechna ta bolest, lítost, zklamání, hněv, pramení z nenaplněného očekávání. NAŠEHO očekávání. Že ten druhý se zachová nějak, že svůj slib dodrží.  Že je takový, jakého jsme si ho představovali, jakého jsme ho chtěli mít.

Většina frustrací totiž pramení z očekávání. Co kdybychom nic neočekávali? Ulevilo by se nám…

Rozhodnutí je na vás

Každý se musí rozhodnout podle sebe – jestli sliby dávat a věřit jim, anebo ne. Ale sama za sebe bych řekla, že je lepší neslibovat, a neočekat sliby od druhých. Protože sliby člověka nutí k závazku, k pocitu, že něco musí. A to přece není svoboda.

• Nechci slibovat, a pak se cítit tlačená. Nechci sliby od druhého, protože některé časem možná nebude chtít nebo ani moct dodržet.
• Chci dělat věci, protože mě těší, a přináší mi radost. Chci žít ve vztahu, protože jsem v něm šťastná – já i ten druhý. Ne kvůli slibu, ale protože se milujeme.

Nemůžu být šťastná vedle někoho, kdo by byl se mnou JEN ze závazku a kvůli slibům. Nedává mi to smysl a zdá se mi to málo.

Vím přesně, jak bych se před pár léty při takovém článku čeřila. Nedodržené sliby mě bolely i vytáčely. Tenkrát bych se rvala za to, že sliby se MUSÍ dodržet.

Něco se ale změnilo. Naučila jsem se na slibech nelpět. Neočekávat, že to, co je dnes, musí být stejně i zítra. Snažím se spíše užívat si toho, co je teď. Protože moc dobře vím, že zítra to tak být už nemusí. Přestože mi to někdo slíbil…