Litovat nebo soucítit? Jaký je v tom rozdíl?

• Když někoho litujeme, vysíláme pocit, že to, co se mu děje, je negativní a zlé, a utvrzujeme ho v tom.
• Pokud s druhými soucítíme, vidíme, že lekce, kterými lidé procházejí, jsou dobré pro jejich růst, a pomáháme jim si to uvědomit. Naše soucítění pomáhá druhým se na celou situaci podívat jinak. Soucítit je jako „napojit se“ na druhého.

Co byste raději slyšeli? „Ty jsi taková chudinka, je mi tě tak líto.“ Anebo: „Vím, že to máš těžké. Rozumím tomu, jak se cítíš. Ale věřím, že to zvládneš. Zvládl jsi v životě větší problémy.“

Zkusme se na to podívat blíže

• Co udělá člověk, když ho budete litovat, jaký je chudáček, jak je k němu život nespravedlivý?

Uvízne v pocitu, že je oběť okolností. Bude se litovat, místo toho, aby převzal zodpovědnost za svůj život a něco změnil. Utvrdíte ho v tom, že on za nic nemůže. Že má prostě smůlu, má takový život. A že tak to je, nemůže to změnit.

Vezmete mu tím sílu a energeticky ho oslabíte. Tohle jste ale přece vůbec neměli v úmyslu. Mysleli jste to dobře.

Podívejte, nevěříte na náhody, že? Nic se neděje náhodou. Opravdu. Člověk prožívá přesně to, co v životě potřebuje prožít. Aby se něco naučil, zvládl, pochopil, zažil, získal zkušenost, posunul se. A tohle nebývá vždy příjemné.

Co my víme? Vidíme jen tento jediný život. Nemůžeme vidět všechny souvislosti. Třeba ten, kdo má těžší lekce, je ve škole života vysokoškolák. Vybral si větší úkoly. Protože věděl, že má na to, je zvládnout. Neberte mu sílu litováním.

• Když ale projevíte druhému soucit, třeba tím, že mu nasloucháte, sdílíte jeho trápení, obejmete ho, ale zároveň mu ukážete i jiný pohled, energeticky ho táhnete nahoru. Cítí, že jste mu nablízku, ale sám začne hledat odpovědi. Vidí naději. Má víru.

Často je ten nejláskyplnější způsob zůstat stranou, když se naší milovaní učí z lekcí. Byt poblíž, obejmout, podpořit nebo dodat víru, že to zvádnou. Ale nechtít pochopit nebo změnit lekce za druhé.

Je to jako s malými dětmi

Když vidíme malé dítě jak se učí, máme chuť do toho zasahovat. Ukázat mu, jak to má dělat správně. Třeba zavázet tu tkaničku za něho. Dítě se ale nic nenaučí, pokud si to samo nezkusí. A tak se často přirozeně pomoci brání: „Nééé, já sám!“

A vůbec nejde o to, jestli se jim to z počátku daří nebo ne. Tou zkušeností a často i drobným bojem – třeba pouhým vázáním tkaničky, sílí. Nachází důvěru v sebe samo a radost z toho, co se naučilo, že to zvládlo. A to je moc důležité pro jeho další život!

Představte si, kdybyste ho místo toho litovali: Ty jsi chudáčku tak nešikovný. Ty máš takovou smůlu v životě, nikdy se to nenaučíš. Ta tkanička je ale zlá a ošklivá. Nebo byste mu koupili boty na suchý zip.

Nejspíš by se to vaše dítě nikdy nenaučilo a žilo s pocitem, že není vyvolené naučit se zavázet tkaničku. Že je chudinka.

Dovolme druhým poučit se z chyb

Daleko lepší pro něho je stát opodál. Podporovat ho a jistit. Ale nechat ho učit se z chyb. Ukázat mu možnosti. Způsoby. Dodávat mu víru, že zpočátku to nejde, ale když to bude opakovat, zvládne to. Učit ho trpělivosti, vytrvalosti. Nevzdát se.

• Pokud do všeho zasahujete, snažíte se to za druhé věci vyřešit a chováte se jako spasitel, berete druhým možnost růstu na základě jejich zkušeností. A tak si budou si muset znovu vytvořit a prožít podobnou situaci, protože se z ní nepoučili. Nepochopili své lekce.

Já vím, je to někdy hodně těžké. Mnohem jednodušší je zakročit a druhé zachránit, než se dívat, jak procházejí třeba složitou situací. Hledejte ale v sobě důvěru, že vše se děje pro jejich dobro. A že to zvládnou!

Buďme empatičtí. Naslouchejme druhým. Sdílejme s nimi jejich pocity. Naučme se naslouchat srdcem. Ale nezapomeňte, že hluboce soucítit s druhými je lepší, než je litovat.