„Jsem introvert a nemám žádné sebevědomí.“ Napsala mi jedna milá žena, a děkuji jí za podnět k článku. Přiznám se, je to téma, které jsem dříve také řešila.
Dneska už vím, že ono nejde ani tak o to se zaškatulkovat, ale spíš o to poznat, pochopit a přijmout sebe.
Neznamená to, že jste divná nebo je s vámi něco špatně. A hned na začátku chci říct, že být introvert neznamená nemít sebevědomí!
Znamená to pouze to, že fungujete jinak! Že jste více obrácená dovnitř a svou energii dočerpáváte prostě svým specifickým způsobem.
Ale i introvertní žena může být sebe-vědomá. Stejně jako každý extrovert, (ačkoliv je vidět a slyšet), nemusí být nutně sebevědomý. Někdy je to jen hra na sebe-vědomí.
Kdo je vlastně introvert a kdo extrovert? Pojďme si to blíže vysvětlit.
To, čím se od sebe introverti a extroverti liší, je směr zaměření jejich pozornosti.
Obojí je v pořádku!
Něco vám dneska prozradím.
A nějakou dobu mi trvalo najít pod všemi těmi nánosy naučeného chování a snahy přizpůsobit se, SEBE. Pochopit a přijmout, jak to skutečně mám.
Jsem člověk, který vám raději napíše zprávu nebo e-mail, než by vám zavolal a mluvil. Komunikace formou psaní je pro mě přírozená a a cítím se v tom příjemně.
Miluju psaní. Je to pro mě to nejpřirozenější vyjádření. Tohle jsem skutečně já. I v těch nejtěžších chvílích mi vždycky pomáhalo psát si -své myšlenky, to co prožívám, cítím. Bylo to pro mě více léčivé, než o tom s někým mluvit.
Když píšu, jsem ve svém světě a dokážu se naplno soustředit na to, co chci slovy vyjádřit. Můžu si to po sobě znovu přečíst, smazat nebo přepsat tak, aby to opravdu vyjadřovalo to, co chci sdělit.
Pokud to máte stejně, prostě pište!
Jen tak pro sebe.
Udělejte ze svého talentu na psaní, které vám jde přirozeně, nejlepšího kámoše.
Raději mám úzký kroužek lidí, se kterými si mám co říct. Když mi na přednášku přišlo 50 lidí, cítila jsem se ztracená a vnímala v sobě chaos. Ta spousta energií, emocí, které jsem vnímala mi nedělaly dobře.
Když ale chodily ženy opakovaně a scházely jsme se v uzším kroužku 8-10 žen, kde byl prostor i na osobní sdílení, cítila jsem se jako ryba ve vodě.
Sejít se s jedním člověkem někde v tiché kavárně je pro mě daleko příjemnější, než setkání na akci s více lidmi. Když se sejde více lidí, často komunikace sklouzne do povrchnosti, protože tam není prostor věnovat se hlubší konverzaci a sdílení.
Mám pár opravdových přátel, s kterými mě pojí hluboké vztahy, prověřené léty a náročnými situacemi, které jsme spolu prožili. Vím, že s nimi můžu být sama sebou a můžeme se na sebe spolehnout.
Nemusíme se vídat každý týden, a přesto dokážeme hezky a plynule navázat tam, kde jsme minule skončili.
Společenská konverzace mi přijde povrchní. Mluvím, když cítím, že mám co říct, když to má nějaký význam, když je to od srdce. Jinak raději mlčím.
Rozumějte, nejsem nespolečenská ani nafoukaná, ani to neznamená, že nemám ráda lidi. Proboha, to ne.
Nikdy mi ale nešly zdvořilostní fráze s někým, koho jsem potkala poprvé v životě. Záviděla jsem lidem, kteří to umí, protože ostatní vnímají tyhle komunikativní lidi jako zábavné, společenské, milé.
A tak jsem se často do těchto konverzací nutila. Ale vypotit ze sebe smysluplnou větu, mě stálo velké úsilí a spoustu energie. Cítila jsem se nepřirozeně, uměle a vnímala,, jak to drhne. A ve výsledku těch pár frází o počasí nebo o ničem, nikomu nic nepřineslo.
Nedává mi prostě smysl bavit se, jen abychom se bavily. Daleko raději se usmívám, pozdravím a mlčím.
Na druhou stranu, zkuste prohodit, že vás něco trápí, sdílet něco osobního, zeptat se mě na něco s čím vám můžu pomoct. Budeme si spolu povídat úplně přirozeně a neřekli byste o mě, že jsem introvert.
Když jsem unavená a nemám dost energie, nechce se mi mezi lidi. Občas se mi nechce ani s nikým mluvit. Napadá mě, copak se musí vždycky mluvit?
Ráda se sejdu s přáteli, ALE nejprve potřebuju zazdrojovat sebe, potřebuju mít dostatek energie. Není to tak, že bych se stranila ostatním nebo měla přátele, kteří mě vyčerpávají nebo mi s nimi není dobře. Kdepak.
Jen vím, že energii dočerpávám jinak.
Vnímám podprahově emoce a energii druhých, a je to jako zesilovač na mém přijímači. :-) Pro ten „hluk“, neslyším SEBE a potřebuju čas o samotě, kdy tohle můžu vybalancovat.
My introverti potřebujeme klid a čas být v tichu sami se sebou. Je to pro nás životní priorita a nutnost, abychom se cítili dobře. Neměli bychom na to zapomínat!
Ať už jste introvert nebo extrovert, to nejdůležitější je se přijmout. Často totiž zbytečně ztrácíme spoustu energie srovnáváním a snahou být někým jiným, změnit se.
Jenže chtít udělat z introverta extroverta je něco podobného, jako udělat z leváka praváka. A upřímně, není nic horšího než introvert, který ze sebe dělá extroverta.
Takže, uvědomte si, kdo jste vy.
Jak to skutečně máte.
Jak dobíjíte baterky, když jste úplně vycuclá?
Žádná odpověď není špatně! Ani jedno není lepší než to druhé. Obojí je v pořádku.
Věřte, že ačkoliv se zdá, že dnešní svět fandí spíše extrovertům, být introvert má své kouzlo. Máme tak přenádherný a pestrý svůj vnitřní svět, že vlastně nepotřebujeme tolik vzruchů zvenčí.
Je v něm vše, co potřebujeme – klid, ticho, napojení. Jsme v něm my. Můžeme tam kdykoliv na chvíli vstoupit a dočerpat svou energii. No není to nádhera? Tak proč se snažit změnit?
A nemusí být všude slyšet a vidět.
To, že vás všude není plno, vás dělá tak trochu tajemnou, a tahle energie je přitažlivá, zapojuje totiž naší zvídavost.
To, že pořád nemluvíte? No a co. Dokážete dobře naslouchat, vnímat atmosféru, druhé lidi, jejich energii, pocity.
To, že nejste tolik akční a nedokážete se prosadit? No, nejspíš máte v sobě více jemné ženské energie. Ale to přeci není vůbec špatné.
Vaše kouzlo spočívá ve vašem klidu, pohodě, ženskosti. A POKUD vy sama sebe přijmete a budete se mít ráda, pak tuto energii budete vyzařovat navenek. Budete klidnou sebe-vědomou ženu s bohatým vnitřním světem. Věřte mi, to není vůbec málo.♥