Kolik odstínů má láska…

Často teď přemýšlím, kolik odstínu má láska…

Sedí za stolem a krájí pažitu. Miluju ty chvíle, kdy spolu něco děláme. Chválím ji a říkám, jak je šikovná. Usmívá se a vidím, že má radost. Cítí se zase potřebná.

Na sobě má své oblíbené kytičkované pyžamo s motýlky. Vypadá v něm jako andílek.

Kolikrát jsem se jí dříve snažila vysvětlit, že je den, a nemusí být v pyžamu. Převlékala jí. Jenže stačila chvíle, kdy jsem odešla vedle a šup, už v něm zase byla.

Už to nedělám.

Naopak! S úsměvem jí říkám: „Víš co, mami? Dáma ve tvém věku si může klidně dovolit trávit den v kytičkovaném pyžamu.“ Vždycky ji to rozesměje.

A proč vlastně ne? Láska je přece TOLERANTNÍ.

Povídáme si, a já poletuju po kuchyni. Po očku ji pozoruju. Jak je snaživá, šikovná, pilná jako včelička. Moje maminka! Je tady se mnou! Cítím ÚCTU a VDĚČNOST.

Před několika měsíci to nevypadalo….

Ale ona svou snahou, píli, drajfem a chutí do života, překonala všechny překážky. Překvapila nás všechny. Je to jako zázrak.

Sleduju jak zamíchává pažitku do pomazánky. Připomíná mi to čas s dětmi, když byly malé. Taky chtěly všechno dělat se mnou. Pomáhat mi. A přestože bych to sama měla tisíckrát rychleji, měla jsem trpělivost. Tohle přece láska umí. Láska je TRPĚLIVÁ.

„Půjdu na zahradu pověsit prádlo, bude to šup, šup, počkej tady“, povídám.

„Nene, půjdu s tebou, pomůžu ti ho roztřepávat,“ odpovídá.

V tu chvíli se mi vybaví okamžik před pár dny. Seděla na lavičce na zahradě a skládala prádlo. Když jsem se po chvíli otočila, po celé délce už suché osušky připnula desítky barevných kolíčků.

Možná jí to něco připomínalo. Kdoví….

Rozesmála jsem se, a ona se smála se mnou. A v tu chvíli jsem si uvědomila, jak je láska SHOVÍVAVÁ.

A tak se usměju: „Tak dobře, ty můj pomocníčku.“

Obléknu jí svetřík, protože venku fouká, přezuju a pomalu scházíme s hůlkami po schodech. Usadím ji na lavičku a vedle položím koš s prádlem.

A ona bere kousek po kousku a roztřepává. Já věším na šňůry. Jsme sehraná dvojka.

Venku je tak krásně! Svítí sluníčko a teplý vítr se opírá do prádla, že šňůra vypadá jako velká barevná plachetnice.

A já cítím vděčnost.

Za to, že jsme tady a teď, spolu.

Za to, že se mi dostává trpělivosti, tolerance, shovívavosti a všech těch odstínu lásky.

Za to, že TO můžu cítit.

Za to, že mě láska dělá lepším člověkem.

Děkuji, děkuji.♥

Sedám si vedle ní na lavičku.

„To je krása, vidíš?“ povídá.

„Ano, je, mami.“ odpovídám a vezmu ji kolem ramen. A pak jen tak v tichosti spolu sledujeme poletující se prádlo.

Cítím se šťastná. I když se vlastně nic mimořádného neděje. Ale uvědomuju si naplno krásu toho okamžiku. Byla by škoda nechat si ho uniknout. Protože už se nikdy nevrátí….

Tyhle chvíle si uchovám v srdci. Navždycky! Až přijdou ty horší dny, které se nikomu z nás nevyhnou.

Napadá mě, že vůbec nezáleží na všech těch věcech, které dělá a z našeho pohledu vypadají divně, protože je rozumem nechápeme.

Možná ale nemusíme vše chápat…..

Možná stačí jen milovat….

Protože ze všeho nejvíc jde o to, jak se člověk cítí. Na tom jediném záleží – aby se cítil příjemně a bylo mu dobře. A jestli mám možnost udělat něco proto, aby se cítila hezky, udělám to ráda!

Vím, že ona by to pro mě taky udělala. Vlastně už udělala. Tisíckrát!

Děkuji, maminko.

S láskou tvoje Lenka♥