Adventní rozjímání

Doufám, že vás adventní rozjímání zahřeje na duši, pomůže vám podívat se do svého nitra a najít odpovědi na otázky, které jste si možná pokládali. Děkuji, že do toho jdete se mnou. ❤

Děti

Děti jsou čisté nádoby a nasávají jako houby naše myšlenkové vzorce, postoje a přesvědčení. A my je často plníme něčím, co bychom jim nepřáli prožít. Chceme je varovat, aby nebyly zklamané, aby byly připravené, co je může potkat. Chceme je ochránit a tak jim stále radíme a nenecháme je samé rozhodovat, zrazujeme je z jejich rozhodnutí.

Vymlouváme jim jejich sny a přání, strašíme je co by, kdyby, protože MY přeci už víme, už jsme něco zažili. A tak na ně přenášíme své strachy, nedůvěru v běh života a naše přesvědčení.

Tak rádi bychom za ně, na sebe vzali všechnu tíhu světa, vytrpěli jejich bolístky, starosti, umetli jim cestičku. Myslíme si, že je to z lásky k nim. Je to ze strachu!

Láska je totiž důvěra, že každý prožívá to, co potřebuje a že to zvládne. A tak i ony to zvládnou. Děti od nás potřebují jen lásku a důvěru v sebe sama. Aby věděli, že jsme tady pro ně, když nás budou potřebovat.

I dospělý člověk občas potřebuje „máminu náruč.“ Že i když udělají cokoliv, ať se rozhodnou jakkoliv, stejně je budeme milovat. Potřebují chválit a podporovat, aby si byli vědomí- sebe. Řekněte jim, že mohou dělat chyby a nemusí být dokonalí, abyste je měli rádi.

Dejme dětem křídla, aby mohly dosáhnout svých snů a pevné kořeny, aby se měly kam vracet.

Domov

Domov je místo, kam se těšíme a je nám tam dobře. Je to naše útočiště,kde se můžeme radovat, brečet nebo nabrat sílu. Tady společně prožíváme okamžiky s těmi, které milujeme.

My ženy máme v sobě ohromnou moc, vytvořit útulný domov. Nemusíte k tomu mít hromadu peněz, abyste ho mohli vytvořit.

Pamatujete na staré pohádky s chaloupkou s kamennou pecí, na které jsou pruhované peřiny? Nahoře na peci si hrajou děti, v peci praská dřevo, voní čerstvě upečený chleba a bramboračka. U stolu sedí máma a dělá ruční práce, táta plete košík nebo vyřezává hračky ze dřeva. Vypráví se pohádky, příběhy, děti ani nedutají a naslouchají.

Domov plný lásky a tepla.

Jak vypadají naše domovy dnes? Kuchyně na míru, nablýskané moderní spotřebiče. Ale máme čas si sednout a jen tak si povídat a naslouchat si? Být všichni společně v jedné místnosti, i když si každý dělá to své, ale sdílet to společně?

Nemáme už tak skromné příbytky, ale vytrácí se z nic láska, sdílení a naslouchání. A tak dětem pustíme televizi, jídlo ohřejeme v mikrovlnce a vezmeme si to každý do svého pokoje. Často nežijeme spolu, ale vedle sebe.

Když jsem byla malá, byla jsem často nemocná. V kuchyni jsme měli gauč, kde jsem vždy ležela se zábalem na krku pod peřinou. Četla si pohádky a po očku pokukovala po mamince, která vařila. Neměli jsme moderně zařízenou kuchyň jako ostatní, byla obyčejná, přesto dodnes, když si na to vzpomenu, cítím tu lásku, teplo a vůni domova.

Vytvořte svým dětem útulný domov plný lásky a pocitu bezpečí. Aby na něj mohly i v dospělosti s láskou vzpomínat.

Strach

Určitě jste zažili situaci, kdy jste se něčeho moc báli, a když jste šli a udělali to, nebylo to vůbec hrozné. Všichni si celý život ukládáme své reakce, emoce, které v různých situacích prožíváme a naše podvědomí si to pamatuje. A tak, když se ocitneme v nějaké krizové situaci, knoflíky se sepnou a cítíme strach. Tohle jsme už přece zažili a nedopadlo to dobře.

A tak žijeme ve strachu, bojíme se o sebe, o své zdraví, o partnera, o děti, co vše by se mohlo stát. Za celý život jsme v tom strašení se dost dobří. V hlavě máme ty nejstrašnější scénaře, za které by se ani v Hollywoodu nemuseli stydět.

Jenže jsme strachy sevření a není nám v tom dobře. Co s tím?

Zkuste důvěřovat v něco vyššího, co přesahuje naše vnímání. Když cítíte strach, zkuste si říct, že vše je v pořádku, že vše se děje pro vaše dobro. Že jste v bezpečí, ochraňování shůry. Důvěřujte a sáhněte si na to, čeho se bojíte.
Byly doby, kdy jsem byla plná strachu a úzkostí. Pomáhalo mi, když mě strach sevřel, opakovat si krátkou afirmaci:
„Chci abys SKUTEČNĚ VĚDĚLA, ŽE JSI V BEZPEČÍ! VŠECHNO JE V POŘADKU a zvládáš vše, co děláš! Jsi v bezpečí, ochraňována seshora a já tě moc miluji!“

Dnes už skutečně věřím, že mě ten nahoře ochraňuje a že se mi nemůže stát nic zlého. Vím, že vše, co potřebuji vědět se ve správnou chvíli dovím. A že strach je pouze myšlenka a myšlenka se dá změnit.

Zlost

Všichni občas cítíme zlost. Zlobíme se na sebe, na druhé lidi, okolnosti. Jenže, přece není správné zlost cítit. Cože nám to říkali rodiče?“ Hodná holčička se nevzteká. To je, ale škaredý, vzteklý chlapeček.“

Tak tu zlost spolkneme nebo ji potlačíme, schováme do „šuplíčku“.A je po zlosti! To jsme, ale šikovní! Nebo ne?

Jenže zlost je uvnitř, sice pěkně pod pokličkou, nikdo jí nevidí, ale bublá tam a vře. Bolí nás žaludek, píchá u srdce, pod pravým žebrem a my nevíme proč. Na svou potlačenou zlost jsme už dávno zapomněli. Tak co s tím?

Nemáme své emoce potlačovat, no, ale řvát na druhého a být vzteklý, asi není správná cesta. Tak co mám dělat? Budu se snažit vyjádřit to, co cítím. Ne útokem a obviňováním, ale sdělováním svých pocitů.

Když to zatím neumím, tak půjdu někam, kde budu o samotě a vyřvu se a vybiju, dostanu tu zlost ven. Nebo ji ventiluji fyzicky – prací. Třeba vygruntuju celý byt, umyju okna, vydrhnu podlahu.

Pokud máte zahradu – prima, posekejte zahradu, dřevo na zimu, odhažte sníh, něco si určitě najdete.

Běžte běhat, vybijte se v posilovně. Tohle pořád není ono? Zkuste to vymalovat, vezměte pastelku a vyčmárejte ze sebe tu zlost, vyryjte ji do papíru. A pak ho spalte. Cítíte se líp, energie se uvolnila.

A pak začněte přemýšlet, proč jste tuhle situaci potřebovali prožít, co vám to ukazuje, co se máte naučit. Hledejte v tom, to pozitivní, co přináší každá situace.
A pokud se zlobíte na člověka, kterého znáte, zkuste se zamyslet nad tím, co je na něm fajn, proč ho máte rádi. Vzpomeňte si na to dobré, určitě něco najdete.

Rozchod

Když nás druhý opustí, jsme plní bolesti, lítosti a zlosti. Máme pocit, že zoufale potřebujeme právě toho, kdo odešel. Moc to bolí a zdá se, že náš život ztratil smyl.

Jenže na každém konci je krásné to, že něco nového začíná. Když se zavřou jedny dveře, druhé se otevřou, jen to právě teď nevidíme. K čemu by nám byl život s člověkem, který s námi být nechce? K čemu naše láska, která se nevrací?

Prožijte své emoce, nebraňte se pláči, zlosti, lítosti. A pak se odrazte vstříc novému životu.

Často nás rozchod učí pracovat na sebelásce a druzí nás opouštějí právě proto, abychom našli lásku k sobě. Zkuste si to, že jste sami, užívat. Dělejte si radost, i když jste sami, rozmazlujte se, hýčkejte. Uvařte si jen pro sebe něco dobrého, zajděte si na masáž, kosmetiku, k holiči, běžte si s kamarádkou na kafe, uvařte si čaj a relaxujte s knížkou, malujte, cvičte.

Najděte tu radost bez ohledu na to, že ten druhý tu není. Až se naučíte být sami a spokojeni ve své samotě, vesmír vám určtě přivede do cesty někoho, s kým budete lásku sdílet.

Váš vztah už bude o něčem jiném. Nebudete se bát, že vás druhý opustí, lpět na něm, protože už víte, že být sama, není vůbec tak hrozné a budete si vztah užívat.

Často se hned po rozchodu vrháme do dalšího vztahu, jen proto, abychom nebyli sami. Takový vztah, ale nemůže fungovat. Není postaven na lásce, ale na potřebě. Je to jen náplast na krvácející se srdce.

Milovat znamená přát tomu druhému to nejlepší. A pokud má pocit, že tím nejlepším nejsem já, přeji mu, ať je šťastný i beze mě.

Zlý člověk

Možná jste se někdy setkali s člověkem, který je plný zlosti, kope kolem sebe a plive ohnivé emoce. Možná je jen prostě nešťastný a neumí svou zlost ventilovat jinak.

To, že na vás řve, nadává a říká hnusné věci, ale nesouvisí s vámi, i když i vás to něčemu učí. Teba odpouštět, brát toho člověka jako malé dítě, které se vzteká, protože to neumí jinak, a nebo uvědomit si svou hodnotu.

Pokud totiž vím, že dělám to nejlepší, co umím, přijímám se i se svými chybami a pracuji na nich, pak jsem si vědomá sebe a vím, že jeho nadávky nevypovídají nic o mně, ale že on, tak ventiluje své problémy.

To, co si o mě druhý myslí, nesouvisí s tím, kdo jsem, ale s jeho pohledem na svět. Že je to vlastně chudák, který neumí své emoce zvládat jinak. Je plný hněvu, nešťastný a bez lásky, jinak by se takhle nechoval. Zkuste mu odpustit a v duchu ho obejměte, pokud to dokážete.

Láska dokáže rozehřát každé srdce. Každý jednou dojde do bodu, kdy se změní, jen možná to nebude dnes, kdy byste si přáli, aby se změnil a možná, to nebudete vy, kdo ho ke změně dovede. Třeba si ještě něco potřebuje prožít, aby pochopil.

Důvěřujte v něco vyššího, než je světská spravedlnost, v boží mlýny. Každému se to, co vysílá vrací.

Lítost

Často se ptáme: „Proč já? Proč ZROVNA já?“ Tyto otázky jsou, ale zbytečné a jen nás posiluji v roli „oběti“. Máme pocit nespravedlnosti a lítosti. Lítosti nad sebou, svým zdravím, svým životem. Domníváme se, že druzí mají to, co my nemáme.

Tyhle myšlenky nám, ale nepomohou. Spíše se ptejme. „Z jakého důvodu se to děje? Co mi to ukazuje? Co dělám špatně?“ Nečekejte, že vám někdo zaklepe na dveře a řekne: „Pojď, já ti vysvětlím, proč se ti to stalo.“ Takhle to bohužel v životě nefunguje.

Když se soustředíte na křivdy, neúspěch a zklamání, přitáhnete si jen více těchto pocitů. Soustřeďte se na to, co je ve vašem životě fajn, za co můžete být vděčni.

Dívejte se na situace s nadhledem a s otevřeným srdcem, ochotni naslouchat. A buďte trpěliví, skladejte mozaiku svého života, hledejte souvislosti. Odpovědi určitě objevíte.
Každý občas potřebujeme obejmout, pochovat a slyšet: „Máš to těžké!“ Jen v tom pocitu lítosti, nesmímu ustrnout. Musíme hledat cestu, pochopit, že to můžeme změnit, i když je to těžké. Najít v sobě sílu, odhodlání a odvahu ke změně.

Život jsme nedostali k tomu, abychom ho protrpěli. K čemu by nám byl takový život? Nemá smysl se litovat, že se mi věci dějí. Ony mě právě něčemu učí. A že mi zatím nejdou? Že to zatím neumím?

Zkuste si někdy říct: „NO A CO?“ Občas je to osvobozující, dává nám to určitý nadhled.

„No a co, tak to příště zvládnu líp.“ Vím, že jednou to pochopím a pak tuhle zkušenost už nebudu potřebovat.

Nikdo nedostává nic, co by jednou nezvládl.

Další krátké adventní zamyšlení najdete v článku:

Věci nejsou vždy tím, čím se zdají být