Věci nejsou vždy tím, čím se zdají být
Adventní čas je doba zklidnění a ponoření se do sebe. Stejně, jako to vidíme v přírodě, i my bychom se měli zastavit a stáhnout do svého nitra. Rozjímat a hledat lásku ve svých srdcích.
Věci nejsou vždy tím, čím se zdají být. Možná se vám zdá, že to, co prožíváte za nic nestojí, možná zrovna teď prožíváte „špatné“ období a nejste schopni to vidět jinak. Znám to, kdysi jsem to měla stejně.
Připravila jsem pro vás na facebooku příspěvky Adventní rozjímání, krátké zamyšlení nad různými situacemi, pocity, které možná prožíváte.
Jenže možná facebook nemáte nebo vám některé unikly. Přišlo mi to škoda, a tak jsem se rozhodla dát je tady pohromadě na stránky. Třeba vám pomohou najít odpovědi, na vaše otázky.
Využijte vánoční čas k zamyšlení, lásce a harmonii.
Druzí lidé
Každý člověk, kterého potkám na své cestě, mě něčemu učí. Ukazuje na něco ve mně, co se potřebuji naučit zvládnout. Bez druhých lidí, bych nevěděl, kdo jsem. Jak bych mohl trénovat, kdybych byl sám?
Občas se stává, že potkáme člověka, jehož chování a postoje se nám vůbec nelíbí, pěkně nás štve. Třeba si řeknete: „To je pitomec!“ A ze situace odejdete.“ Jenže, jakoby „náhodou“ po čase narazíte na stejného „trenéra“ a zjistíte, že ten druhý člověk, vám ukazuje to stejné. Ptáte se proč?
Přece je jasné, že pokud jsem lekci nepochopil a nezměnil to, co mi ukazuje, výuka nemůže skončit. A tak budu dál potkávat stejné lidi.
Když budu myslet negativně, na vše nadávat a stežovat si, pak budu potkávat stejně nespokojené lidi, abych to změnil.
Když budu k sobě kritický, nebudu si věřit, budou mě druzí utvrzovat v tom, že za nic nestojím. Když se nebudu mít rád a nebudu si sebe vážit, pak to ani druzí nebudou dělat, abych našel sebe-vědomí.
Možná si řeknete, ale já jsem „dobrá“ a každý mě jen využívá. I to je přeci trénink, postavit se za sebe a naučit se říkat NE.
Zkuste se příště zamyslet, až vám někdo bude „vadit“, co vám ukazuje. Zkuste se na něj podívat jako na tu hodnou dušičku, která to dělá z lásky k vám. A pokud to zvládnete, zkuste ji vduchu poděkovat. Nepůjde to snadno. Ale když budete mít chuť ho přetrhnout nebo seřvat, zastavte se a zeptejte se sami sebe: „Co by teď udělala láska?“ Pak nikdy nemůžete udělat chybu.
Vděčnost
O vděčnosti mluvím ráda. Stalo se mou každodenní součásti poděkování za všechny věci, za které jsem ten den vděčná. Vděčnost zaměřuje pozornost na dobré věci. Když se necítíte dobře, procházíte špatným obdobím, začněte přemýšlet o všech dobrých věcech ve svém životě. Tím se vaše energie změní.
Funguje to jako takový výtah do vyšších energií. Já paradoxně v horších časech nacházím více věcí, za které můžu být vděčná. Člověk si často obyčejných věcí nevšímá, ale když je třeba nemocný, je vděčný za maličkosti. Třeba úsměv, uvařený čaj nebo za to, že ho ten den nic nebolí. Časem jsem se naučila poděkovat a být vděčná nejen za věci dobré, ale stejně za ty „špatné“.
S vědomím, že vše se děje pro mé nejvyšší dobro. Hledám ve všem to pozitivní, co každá situace přináší.
Zkuste vnímat věci kolem sebe, přírodu, úsměvy lidí, drobné maličkosti všedního dne. Buďte vděčni za vše, co se vám dostává, a co berete jako samozřejmost. Máte ruce, nohy, oči, uši, spíte v teplé posteli, máte co jíst.
Vždycky se dá najít důvod, za co můžete být vděční, a cítít radost a vděk, za dar života.
Přátelství
Mít dobrého přítele je veliké štěstí. Existují vzácná přátelství, o kterých se rozhodlo už v nebi. S těmito lidmi se nepotkáváme poprvé. Možná si něco dlužíme z minulých životů, možná jim máme my nebo oni nám, co vracet.
Dobrý přítel nám pomáhá vidět slunce tam, kde jsme dříve viděli jen zataženou oblohu, umí naslouchat, má nás rád pro to, kým jsme. Dokáže se s námi smát, když jsme šťastni, plakat, když jsme zranění, obejmout, když neví, co říct.
Věří v nás tak silně, že sami začneme věřit v sebe.
Ve svém životě mám obrovské štěstí na přátele. Ať už jsem v životě požívala cokoliv, stáli při mě a pomáhali mi. Jsem za ně vděčná, vím, že se na ně mohu spolehnout. Vážím si jejich přátelství a vnímám je jako obrovský dar, jako anděly s lidskou tváří.
Snažme se i my být druhým tím dobrým andělem.
Potěšme je třeba úsměvem, nebojme se pochválit, dodejme jim důvěru a víru v sebe. Pohlaďme nebo obejměme. Srdce nám vždycky napoví, čím můžeme druhé potěšit.
Stáří
V dnešní době se vytrácí úcta ke stáří. Měli bychom si vážit starých lidí za to, co udělali a naslouchat jim, protože v jejich zkušenostech, můžeme objevit moudrost a možná klíč k vnitřnímu bohatství.
Když jsme byli dětmi, naší rodiče se o nás s láskou starali, dali nám to nejvíc, co uměli a mohli. Naše role se obrací, a oni se často na stáří, stávají zase dětmi. Potřebují od nás tak málo, lásku, úctu, pohlazení nebo obejmutí, naslouchání.
Když máme nemocné dítě, přijde nám normální, vzít si paragraf. Starého člověka, ale dáme do nemocnice.
Máme malý být, a tak babičku dáme do domova důchodců. Necháme je umírat v LDN, protože by nám byli doma na obtíž a bojíme se smrti. A tak často umírají sami a odloučeni od všech, které milovali.
Když je ztratíme, zjistíme, jak moc nám chybí, jak rádi bychom poslouchali příběhy z jejich života. Co vše jsme jim nestihli říct. Jak rádi bychom za nimi zase zašli a řekli jim, jak je máme rádi.
Ještě teď cítíme jejich teplou dlaň ve svých vlasech, maminčino pohlazení a tatínkův úsměv.
Viděli jste někdy radost v očích staré babičky v nemocnici při návštěvě jejich blízkých? Jak se šťastně chlubí svými dětmi, vnoučaty. V šuplíčku má staré fotky, kterých si cení víc, než pokladu.
Jak dokáže často své děti obhajovat, omlouvat, že mají hodně práce, málo času, malý byt, málo peněz… Pravda, by ji totiž mohla bolet.
Nedovolme, aby ve stáří naši rodiče zůstali opuštění. Zaslouží si naši lásku, pozornost, péči a něhu. Máme jim být za co vděční. Dáváme tak příklad svým dětem, jak se dnes my chováte ke svým rodičům, tak se jednou budou ony chovat k nám.
Radost
Radost pomáhá uzdravovat tělo i duši. Možná vás napadá, jak máte mít radost, když ji prostě nemáte, necítíte ji. Možná si to jen neuvědomujete, radost musíte vyjádřit, abyste ji cítili. Jak?
Probouzejte radost v srdci druhých, pomáhejte jim, aby si ji uvědomilil ji a najdete radost ve svém srdci. Jak to máte udělat?
Radost můžete vyvolat pouhým úsměvem, láskyplným pohledem, zájmem o druhého, pochvalou, podporou sebedůvěry, pochopením, sdílením pocitů, ochotou naslouchat i mluvit.
To, co vydáváte druhým, to se vám vrací.
Pracujte i na své radosti. Najděte si to, co vás baví, těší, co vás dostává, uchvacuje a dělejte to. Když to děláte rádi, půjde vám to snadno a budete mít ze sebe dobrý pocit, že se vám to daří.
Každý den si udělejte radost. Zeptejte se sami sebe, co by vás dnes potěšilo, a pak běžte, a udělejte to. Uvařte si dobrou kávu, čaj, něco hezkého si kupte, zapalte si svíčky, čtěte si knížku, malujte, zpívejte, tančete, běžte na procházku.
Každý jsme jiný, originál, najděte si to, co těší vás. Dejte každému dni příležitost, aby se stal tím nejkrásnějším dnem, ve vašem životě.
Štěstí
Své štěstí často dáváme do rukou druhým. Myslíme si, že můžeme být šťastni, jen pokud se druzí chovají tak, jak očekáváme. Štěstí podmiňujeme slovíčkem AŽ.
Až budou děti velké, až najdu dobrou práci, až najdu toho pravého, až budu zdravá, až budu bohatá, až budu….Čekáme na AŽ, že pak se něco změní. Často už jsme dosáhli toho, co jsme chtěli, ale štěstí stále nepřichází. Proč?
Život je cesta, štěstí máme prožívat během cesty, ne až na jejím konci. Štěstí musí pocházet zevnitř, prostřednictvím sebelásky a přijetí. K tomu máme mysl, která nám pomáhá vidět štěstí v maličkostech nebo nám může škodit, když se soustředíme na nedostatek.
Naše myšlenky jsou jen naše. My rozhodujeme, jak budeme myslet. Jen my jsme jejich tvůrci.
Skutečné štěstí je ukryto v maličkostech. Třeba v doteku toho, kdo nás má rád, v teplé posteli, v dobré knize, horké čokoládě, přijemném odpoledni stráveném s přáteli nebo dováděním s dětmi.
Vnímejme vše kolem sebe.Všichni jsme se narodili s právem na štěstí. Seberme odvahu, vezměme život do svých rukou a zkrátka buďme a užívejme si života.
Pláč
V dětství nám říkali: „Nebreč, to ti nepomůže!“ A tak jsme se naučili, slzy zadržovat. Ten nahoře, ale moc dobře ví, proč nám dál schopnost plakat. Slzy chrání nejen rohovku a odplavují z oka nečistoty, ale jsou i ventilem pro naše emoce.
Když je budeme zadržovat, v těle bude vznikat napětí. Je to jako byste se snažili přehradit vodu. Voda si bude hledat cestičku jinde nebo pod tlakem hráz protrhne a přijde povodeň. A tak často místo pláče, bouchneme zlostí.
No, ale pokud i zlost zadržujeme (jsme přece hodná holčička, hodný chlapeček), začnou se emoce ukládat v těle jako bloky, a po určité době onemocníme.
Pláč je očistný prostředek naší duše. Plakat je přirozené, slzy nás dělají lidskými, je v nich ukrytá citlivost, bezbrannost i hloubka.
Když ukážeme druhým své slzy, většinou je to s námi paradoxně více sblíží. Takže příště až budete mít chuť plakat, nechte průchod svým emocím.
Pokud se stydíte před druhými, poplačte si o samotě, klidně vzlykejte nahlas, pusťte to ven. Prožijte ten pocit, nevyčítejte si to, není to slabost .
Pokud můžete plakat, buďte za to vděční. Věřte, že jsou i lidé, kteří by si plakat přáli, ale potlačovali své slzy tak dlouho, že už to nedokážou a jsou emočně „otupělí“.
Když se rozdával pláč, šla jsem si dvakrát. :-) Silně prožívám emoce, radost i bolest, a snadno se rozbrečím. Kolikrát jsem se zlobila, že mě slzy přemůžou, když chci vypadat silná. Brala jsem to jako slabost, nechtěla jsem druhým ztěžovat situaci nebo citově vydírat, a tak jsem se snažila to zadržovat.
Jenže nejen, že mi to škodilo, ale kolikrát mě stejně slzy zradily. Dnes přijímám, že to tak prostě mám. A tak brečím, když to tak cítím, když mám chuť brečet a jsem svému tělu vděčná, že mi umožnilo uvolnit nahromaděné emoce.
Smrt
Zapalte dnes za něho svíčku a zkuste jít dál.
Den narození a ZODPOVĚDNOST
Narodili jste se 18tého? Pak zbystřete. Možná zjistíte, co dělá váš život…
