Nesnáším loučení

„Mami, aspoň o tom můžeš napsat nový článek – Nesnáším loučení“, říká mi dcera, zatím co ji objímám, a po tvářích se mi kutálí slzy jako hrachy. Snažím se smát, přestože mi to jde pěkně ztuha, ale člověk nemá druhým loučení ztěžovat. Tak moc se snažím, a přesto mi to nejde, ale vím, že ona to cítí.

Abyste mi rozuměli, jsem spíše „vítací typ“, jak zaznělo ve filmu Vratné láhve. Jenže na rozdíl od pana Svěráka, nějak neumím příjmout, že nejdříve se musím s někým loučit, abych se pak mohla vítat. A právě proto, mám dceru, která se rozhodla žít v zahraničí.

„Tohle nemůžu vydržet“, běží mi hlavou, „vidět ji jen dvakrát za rok!“

„Hmm, a co uděláš?“ Zní druhý hlásek ve mně.

„Nesmířím se s tím! Tohle nepříjmu, nestrávím!“ „Noo, tak to potěš pánbůh, asi ti bude pěkně špatně od žaludku. A nakonec ti nezbude, než to přijmout.“

Mít tak Arabelin prsten a otočit, aby z ní byla zase ta malá, maminčina holčička. POZOR! V hlavě mi zabliká kontrolka: „Nedovolené území LPĚNÍ!“ „Tady už jsi přece byla.“

„Nic jsi nepochopil Ivánku, cililink“, zní mi v hlavě. „Jinak bys to totiž nemusela znovu zažívat, zůstala by tady v Česku. Mohla bys ji denně volat, jezdila by na víkend.“

„Máš přece ještě syna, kterého miluješ stejně, bydlí tady kousek, a děláš to? Stačí ti jen ten pocit, že jsou tady, že je máš pod křídly. Přece není kus nábytku, který si ustavíš, kde chceš. Že ty zase chceš, aby byly věci tak, jak TY chceš? Hmm?“  Vtíravá myšlenka!

Objímám ji a chci, aby se zastavil čas. Teď, teď se stane zázrak a probudím se z toho snu a uvidím ji, jak si v klidu hraje v pokojíčku. NIC! Zázraky se dnes nedějí.

Jdu spát, slzy se valí a v krku mám knedlík. Ach, jo, zase ty potlačené emoce. Až odjede, pěkně si pobrečím a bude líp.

Hledám pozitiva, tonoucí se stébla chytá. „Budeš mít víc času na sebe, je super, že je tak samostatná, budete si vzácnější, můžete si psát, volat přes skype.“

„To jo, ale nemůžu ji obejmout, pohladit, sdílet s ní radosti i starosti.“

„Zas je ti to málo?“

„Nechci více času pro sebe, nechci si psát, chci, aby neodjela!“ Ozývá se spratek v hlavě. „Ne a ne a ne! Ještě si dupni nožkou, ty jsi ale svéhlavička.“

Jsem ráda, že ráno musím do práce a nejedu s ní na nádraží, manžel to zvládne líp! Když odjížděla dříve jen na studijní pobyt na půl roku, si určitě ti dva řidiči autobusu, (říkáme jim Karel a Karel, jako z filmu Účastníci zájezdu), ťukali na čelo. „A vracej podšálky“, snažila jsem se tenkrát dělat legraci, ve snaze, že přemůžu slzy. Ale stejně jsem tam stála, jako plačka na pohřbu.

Copak se to nikdy nezmění, copak se to nikdy nenaučím?

Je ráno. Aspoň příjdu v práci na jiné myšlenky.  Chvili váhám, jestli nemám ještě nakouknout do pokojíčku a podívat se na ní, jak spí. „Jsi normální? Tohle už fakt přeháníš!“ napadá mě a chvíli si připadám hloupě.

Večer se vracím z práce, hlava jako nafouklý balón, rozjíždí se mi migréna. Už je na cestě a já tady ležím, tečou mi slzy a vidím tisíce jejich obrazů, v různých situacích doma.

„Chybíš mi! Chce se mi křičet!“

Znovu hledám pozitivní pohled. „Je skvělá, samostaná, nebojí se, jak to zvládne. Takhle to chtěla, přesně tohle si potřebuje prožít. Měla jsi ji jen dát silná křídla, aby mohla vylétnout z hnízda a pevné kořeny, aby se měla kam vracet. Měla jsi ji jen půjčenou, jako dárek zeshora, není tvoje, patří sama sobě. Můžeš být vděčná za čas, který jste trávily spolu a ještě strávíte.“

Bolest se rozplývá, možná i proto, že mám v sobě 2 tobolky Bílé vrby. „Ty na tom zase zapracuješ a zvládneš to! Srovnáš ten rozhoupaný lanový můstek, ze kterého se ti zvedá žaludek. Přece to už umíš! Zbývá ti snad něco jiného? Alespoň víš, že máš na tom ještě hodně práce, zase jsi se něco o sobě dozvěděla“ ,běží mi hlavou. „Děkuji“, říkám vduchu a usínám.

Omluv milý čtenáři mou slabost, chci ti tím jen říct, že každý máme to své NĚCO, co nám drhne, nejde lehce a vůbec se nám to nechce přijmout.

Kdysi jsem si myslela, že radit a pomáhat druhým může jen ten, kdo má v sobě jasno. Kdo má všechno vyřešeno, kdo je stále v pohodě. Ale existuje někdo takový?

Dnes už vím, že všichni máme své bolístky, že i člověk, který na sobě pracuje, je z masa a kostí.

Jsem jedná z vás, i já mám své problémy, nemoci a bolístky.  Ale věřte mi, že dnes už se v nich tak dlouho neplácám. Nechávám je plynout a pozoruji, hledám souvislosti. Vím, že všechno se děje tak, jak má, jak je to nejlepší pro všechny zúčastněné. A pokud nějaké emoci podlehnu, tak je to otázkou hodin, né týdnů, měsíců, jak tomu bylo dříve.

Život plyne jako voda a nezastaví se, byť je ta chvíle sebekrásnější, byť bychom si to z celého srdce přáli.