Před více jak dvaceti lety jsem hledala odpovědi na své otázky. A jak už to bývá, zkoušela jsem různé terapie a techniky. K věcem mezi nebem a zemí mám odjakživa blízko, jsem hodně senzitivní a vnímavá.

Rok 2000

Vracíme se po časové ose na terapii, a já se ocitám někde (snad v prenatálu) v tmavém, ponurém prostoru. Je tady tma a zima. Cítím smutek a úzkost.

„Je tam někdo s vámi? Rozhlédněte se.“

Rozhlížím se v té tmě kolem sebe. Jsem tam sama. Mám strach a cítím se opuštěná… A najednou! Vidím malý zářivě bílý paprsek světla, který se přibližuje. Vypadá jako drobný bílý motýlek s třepotajícími křídly…ne možná to není motýl……září TO jako diamant. Nádhera, až tajím dech.

Zároveň s tím, jak se přibližuje, se ponurá barva prostoru mění v překrásný odstín fialové barvy. Nikdy jsem takovou barvu neviděla! Nedá se popsat. Společně s ní se prostor zaplňuje zvláštním klidem, teplem a pocitem bezpečí.

„Je tady…. někdo…se mnou“, odpovídám.

„Je to někdo koho znáte? Kdo je to?“

„Ne….já nevím….“

„Ale vy to víte! Vnímejte to. Co TO je? Řekněte to.“

Je to….je to…ANDĚL…a drží mě za ruku“, vydechla jsem úlevou.

Rok 2022

V proudu let a obyčejných dní jsem na ten zážitek zapomněla. Ne úplně. Vidím nádherné barvy ve chvíli, kdy zavřu oči a naladím se na sebe. Jejich spektrum se mění jako v kaleidoskopu. Dokážu vycítit emoce druhých lidí a jejich rozpoložení skrze barvy za svými víčky, když se na ně napojím a zavřu oči.

To nádherné fialové světlo se mi často objevuje ve chvílích, kdy jsem na sebe napojená, relaxovaná, když poslouchám meditační hudbu. Nebo se najednou objeví na různých místech – na lehátku na masážích, na kosmetice, na rehabilitaci, při některých terapiích, na lanovce nebo v letadle.

Toho malého bílotřpytivého anděla jsem už ale neviděla. Přestože občas vnímám přítomnost něčeho. Ale ne jako obraz, spíše jako jemný dotek, pohlazení po vlasech, po tváři. Nebo jako pocit.

Až teď!

Ležím po obědě s maminkou v posteli, a držím ji za ruku. V dlaních cítím pulzující teplo a představuju si, jak mnou proudí energie, kterou ona skrze mě čerpá. To je moc dobře, říkám si vduchu. (Pro ty, co v energie nevěří – už jen ten dotek dává člověku blízkost a pocit bezpečí..)

Vnímám neklid v jejich rukou, drobné záškuby, ale vím, že když ji držím za ruku, po chvíli to ustane. Vím, že ji dokážu svou energii zklidnit. Vnímám, jak pomalu začíná stisk povolovat a pravidelně dýchá. Usíná.

Spokojeně taky zavírám oči s hřejivým pocitem uvnitř. Jsem moc ráda, potřebuje to! A najednou se mi za víčky rozlije to nádherné fialové světlo. Je to ale tak rychle a intenzivní, jako by někdo rozsvítil silný reflektor. Jakoby někdo za mými víčky roztáhl fialový koberec. Až se leknu. A pak….tam v dálce… ho zase vidím.

Třepotající se drobné, zářivě bílé světýlko! Motýla? Anděla? Jak to popsat? Ale není to jedno?

Cítím, že jeho přítomnost je vzácná. Chvíli si ho užívám a nemůžu se vynadívat. Skoro nedýchám. Chtěla bych, aby přišel blíž, abych si ho mohla prohlédnout. Chci si ho zapamatovat, dokázat ho popsat. Chci si ho dokázat přivolat.

Ale on po chvíli pomalu mizí. S jeho odchodem blednou i barvy, až zmizí úplně. Otvírám oči. Maminka vedle mě spokojeně oddechuje, a já mám strašnou chuť se podělit. Vzbudit ji a s nadšením v očích na ní vychrlit: Mami! mami! Byl tady s námi anděl! Já ho viděla! Fakt!

Ale myslím, že to není třeba. Že ona o něm ví. Možná byl jejím ochráncem ve chvílích, kdy se cítila (stejně jako já tenkrát) vystrašená, ztracená a opuštěná. A to je moc dobře. Nikdo z nás by neměl mít pocit, že je sám. Protože ve skutečnosti není. Každý z nás má někde kolem sebe to třepotající se světýlko. Anděla. I když ho nevidí. Zkuste uvěřit.

A tobě milý anděli, děkuji, za tvou návštěvu. Těším se, že tě zas někdy uvidím. A i kdyby ne, nevadí. Už vím, že tu stále jsi. A to stačí.