Splňte si své dětské sny

„Většina z lidí má pocit, že musí dělat to, co dělají, i když jim to nepřináší štěstí.

Zakazuji si naslouchat niterným touhám, protože jsou přesvědčeni, že by to k ničemu nevedlo. Přitom je tomu naopak.

Naše hluboké touhy, a nikoliv povrchní přání vnucená společností, jsou indiciemi, které nás vedou na cestě za naším posláním.

A právě skrze tyto touhy k nám promlouvá duše, aby nás přivedla na naši cestu.“

Každý z nás má tady na zemi své poslání, má na něco vlohy, i když u většiny lidí zůstávají skryté nebo potlačené a čekají na to, aby byly objeveny a rozvíjeny.

Lidé hledají něco obrovského, ale naše poslání může být daleko skromnější. Často právě ty malé, zdánlivě nevýznamné věci mají velký význam a zapadnou do celku, protože všichni jsme částečkou vesmíru.

Jako děti jsme přirozeně vnímali své poslání, byli jsme více ve spojení se svou duší. Dělali jsme to, co nám přinášelo radost formou hry. Než nám ale druzí – v našich očích moudřejší, naše sny začali bořit svým pohledem na život. „Na to zapomeň, tím se neuživíš, musíš dělat něco pořádného…”

Jednou z možností při hledání své seberealizace je vrátit se zpátky a vzpomenout si, co vás bavilo, když jste byli dětmi. Na co jste si rádi hráli? Čím jste si přáli být?

Co když jste si ale nic rozumného nepřáli? Chtěli jste být kosmonautem, popelářem nebo prezidentem. Byly to jen hlouposti?

Možná není tak důležité, ČÍM jste chtěli být, ale PROČ jste tím chtěli být. PROČ jste cítili, že tohle je to pravé, co vás přitahuje.

Být popelářem možná pro vás znamenalo svobodu, být svým pánem, pracovat venku na čerstvém vzduchu, pomáhat něčeho se zbavovat, řídit velké auto…místo toho teď sedíte v kanclu a řídí vás nevlídný šéf.

Být kosmonautem představovalo touhu objevovat nové věci, být průkopníkem, dokázat lidem, že všechno je možné, přiblížit se věcem mezi nebem a zemí, dotknout se hvězd…. místo toho vás dnes ubíjí stereotyp, nuda a nesmyslné požadavky vedení.

No a stát se prezidentem vás možná naplňovalo touhou stát v čele. Vést lidi, organizovat a vymýšlet projekty a měnit svět. A dnes jste nespokojeným zaměstnancem někde v davu, který potlačil své touhy a zapomněl na své sny. A to vždy přináší nespokojenost a často i bolest.

Můj první dětský sen byl být učitelkou. Učení mě bavilo a hraním na školu jsem dokázala strávit hodiny. Medvídkům a panenkám jsem trpělivě vysvětlovala učivo. Moc mě to bavilo.

Učitelkou jsem se sice nestala, ale touha předávat, učit a vysvětlovat mi zůstala. Dnes ji můžu realizovat díky poradně, konzultacím a přednáškám.

Milovala jsem knihy a psaní. Bavilo mě zalezt si někam do koutku, číst si nebo psát příběhy, básničky, zapisovat své myšlenky. Při psaní jsem se ponořila do vlastního světa a dokázala tak lépe ventilovat své pocity. Slovy mi to tolik nešlo.

Dnes píšu články na blogu, ebooky, zamyšlení a příspěvky na FB. A ty chvíle, kdy se ponořím do čtení nebo píšu, patří stále k těm nejkrásnějším.

Ráda jsem si hrála na sestřičku, obvazovala jsem panenky a dávala jim obklady z jitrocelových listí, vařila lektvary z bylin a pečovala o ně.

Jako dítě jsem silně vnímala zdravotní problémy mých rodičů, nebyla náhoda, že jsem se narodila právě jim. Chtěla jsem pochopit, jak tělo funguje a toužila jsem lidem pomáhat k uzdravení. Ulevit jim od bolesti alespoň laskavým slovem a úsměvem. Viděla jsem doma, jak podpora a láska ulevuje.

A tak jsem se stala sestřičkou.

Naplňovalo mě pečovat o nemocné, natřepat pooperantům polštář, prohodit pár vlídných slov a třeba namazat záda před spaním chladivou emsponou. Později na jiném oddělení pečovat o novorozence a pomáhat maminkám.

Změnou zdravotnického systému mě práce v nemocnici přestala uspokojovat, ale nebýt důrazného upozornění mého těla, nejspíš bych nikdy nedokázala odejít. Přesto bych si dnes znovu nevybrala jinak.

Všechno, čím jsem byla, a co jsem dělala, mělo pro mě význam.

Za ty roky v nemocnici jsem nasbírala zkušenosti, které mi dnes v mé práci pomáhají a možná si více uvědomuju,  že zdraví je ten nejcennější dar. I když dnes už vím, že mým posláním je pomáhám lidem jinak…a jsem v tom šťastná.

Žiju to, co jsem si jako dítě přála. To, co dělám, mě hluboce naplňuje, cítím v srdci, že je to správná cesta, a ten pocit se nedá slovy přesně vyjádřit. Je to jako spojení se svou duší.

Jestli hledáte, co je tou vaší seberealizací, tím vyjádřením sebe sama, rozpomeňte se na to, co vám kdysi dělalo radost. Co vás bavilo? Kdy jste se cítili jako děti šťastné? U čeho jste zapomínali, že za chvíli je oběd? Co vás vtáhlo tak, že jste nevnímali okolní svět?

Podívejte se do svého nitra, tam najdete odpovědi.

Pokud cítíte v životě  frustraci, nespokojenost a marnost, je jasné, že své poslaní nenaplňujete. Možná jste jen zapomněli na svou touhu, nadšení a dětskou radost. Možná jste se cestou odpojili od toho malého kluka, malé holčičky.

Rozpomeňte se na své sny!

Klidně si je napište a hledejte v nich to, PROČ vás naplňovalo, co vystihovalo to, kým jste chtěli být. Sledujte své pocity. Nestačí ale jen snít, je třeba se rozhodnout a začít pro svůj sen něco dělat. Rozvíjet svůj sen, své vlohy. Reálně, prakticky, každý den udělat jednu malou věc, která vás zase o krok přiblíží k vašemu snu.

A pokud si nebudete vědět rady, co je tou vaší seberealizací, spousta věcí se dá vyčíst z data narození při rozboru.

Vaše datum narození ukazuje na vaše výzvy, silné a slabé stránky, schopnosti a předpoklady. Můžeme se na to spolu podívat. Přeju vám, abyste našli to, co vás bude každý den naplňovat a dělat vaše dny radostnější a krásnější. Vždyť proto jsme sem na Zemi přece přišli.♥