Proč je tak těžké, to opustit

Život není jen růžový. Občas, když se posouváme a jdeme vstříc svým úkolům tady na zemi, zažíváme pocity nejistoty a nedůvěry v běh života. A často i bolest ze ztráty toho, co jsme znali, a bylo nám v tom dobře.

Věřím, že vše v životě má nějaký důvod. Věřím, že i to bolestné má v našem životě smysl, a občas tím musíme projít. Ale když za sebou zavíráme jedny dveře, měli bychom je zavřít s vděčností za to, čím nás život v této etapě obohatil.

Chtěla bych s vámi dnes sdílet svůj prožitek, a tak mi odpusťte, že budu hodně osobní.

Před pár měsíci jsem onemocněla. Mé zdravotní potíže narůstaly a všechny směřovaly do oblasti nohou. Lékaři nedokázali najít příčinu. Jakoby se moje tělo snažilo zastavit mě, abych nemohla dál pokračovat stejně. Dlouhou dobu jsem se snažila to překonávat. Často jsem s brekem nemohla dojít z práce.

Až jsem jednoho dne musela zůstat doma. Hledala jsem PROČ a dostávala stále stejné odpovědi. Nejsi tam, kde máš být. Nenaplňuješ to, pro co jsi sem na zemi přišla. Přicházely ke mně informace i prostřednictvím druhých. I když nikdo nevěděl, co uvnitř řeším, hned dva lékaři mi řekli, že práce sestřičky je pro mě nevhodná. Že se mé potíže budou zhoršovat. I vnitřně mě to táhlo jinam.

A tak jsem se rozhodla odejít z jistoty stálého přijmu a milého zaměstnání. Do nejistoty, zda mě to, co miluji a cítím jako své poslání, uživí. Rozhodla jsem se tomu konečně věnovat naplno.

Pracovala jsem v soukromé ambulanci s tou nejúžasnější paní doktorkou, kterou znám. Když jsem jí se staženým hrdlem sdělila své rozhodnutí, byla zaskočená, ale chápala moje proč. Viděla, že se opravdu trápím, a že mé potíže mi ztrpčují život. Začala za mě hledat náhradu.

Před pár dny jsem se za ní stavila do práce. Před pár dny jsem prožila lítost, zmatek a bolest, která mě nečekaně zasáhla, a o niž chci dnes napsat.

„Tak to místo ta nová sestřička přijala,“ říká moje paní doktorka a pokračuje ve vysvětlování. Přestávám vnímat další slova a snažím se zastavit slzy.

TAK A JE TO TADY! Je konec.

Ale vždyť jsi se za to modlila, aby našla někoho dobrého. Mělo by se ti ulevit, je to vyřešeno! Už nebude mít starosti a ten, kdo nastoupí, bude určitě dobrý. Neboj, bude jim spolu dobře.

Dívám se na tu milou tvář, vidím její empatický pohled a hlavou mi běží obrazy našich společných chvil. V tu chvíli už si slzy dělají, co chtějí, a pomalu přetékají spodní víčko. Přestává mluvit, a oči se ji zalesknou.

„Je mi to líto, tak moc líto!“ Říkám, a pláč už nejde zastavit. Musím ji obejmout a chci vyjádřit to, co neumím sdělit slovy. Jak by mohly nějaké slova vystihnout to, co cítím uvnitř. Objímám ji a tečou mi slzy. Přeji si, aby to cítila.

„Leni, nebudu to komentovat, ať vás ještě více netrápím. Ale obrátil se mi díky tomu život vzhůru nohami. Nebudu říkat, jak je to líto mi, ať vás ještě více nerozhodím.“

A najednou to chci vrátit zpátky! Chci se zas po víkendu těšit, až budeme spolu Chci se probudit z toho snu. Nejistoty se bojím.

PROČ? Co se to se mnou stalo? Proč nemůžu být zdravá a spokojená v normální práci? Co je to ve mně, co mě nutí ten krok udělat? Cítím, jako bych byla na hoře písku, který se začal pode mnou usypávat..

Utěšuje mě: „To bude dobré Leni! Dejte se hlavně do pořádku. Ale co budete dělat, z čeho budete žít?“

„Já to zvládnu, nebojte se. Věřím, že Vesmír mě nenechá na holičkách, když vidí, že do toho jdu s čistým srdcem.“

Mile se usmívá, i když si možná myslí, že jsem se v mém věku zbláznila.

Nechci zdržovat, protože čekárna je plná. „Tak se opatrujte a děkuju!“ Znovu ji obejmu se slovy: „Vy jste jako moje maminka.“ A slzy mi tečou po tváři. „Leni držte se, a přijďte se na nás podívat.“

Procházím čekárnou plnou mých milých pacientů. Zdraví mě a nejspíš se diví, co se mi stalo. Skloním hlavu a rychle odcházím. Cestou domů se mi v hlavě honí myšlenky. Zavřela jsem dveře. A teď tu stojím, a bojím se, jestli se opravdu jiné otevřou. Jestli nezůstanu na té tmavé chodbě se spoustou zavřených dveří.

Neudělala jsem největší chybu, které budu litovat? Půjde mi to? Uživím se opravdu? Bylo to moudré rozhodnutí? Proč mi nikdo neodpoví?!

Cítím se zoufalá, mám strach a nevím, čeho se chytit. Ale někde uvnitř VÍM, že jdu správným směrem. Říká mi to moje srdce. Jen jsem netušila, že to bude tolik bolet.

Věřím, že to má nějaký vyšší smysl. Mám jen strach opustit to, co jsem znala a vykročit do neznáma. Protože nevím, co mě tam čeká.

Pochybuji o tom, že to dokážu? Ztratila jsem víru? Ne, jen prožívám bolest ze ztráty něčeho, co jsem měla ráda, a kde mi bylo dobře. Cítím se jako na tenkém ledu a klepou se mi kolena, bojím se, že se probořím nebo uklouznu a padnu na zadek.

Vlak už se ale rozjel. Už nejde vystoupit, ani zastavit.

Nezbývá než důvěřovat, že vesmír mě dovede tam, kde je to pro mě nejlepší. Kde je moje úloha tady na zemi. Pomáhat lidem jinak. Věřím, že právě k tomu jsem dostala do vínku dary – empatii, laskavost, citlivost.

Při té představě se moje srdce usmívá a cítím uvnitř teplo. A tak nezbývá než utřít slzy a usmát se všem zmatkům. Brzy budou dávat smysl.

Do té doby musím věřit! A tak mi dovolte ještě napsat to, co tolik cítím a musím ze sebe dostat, než to v sobě uzavřu.

„Moje milá paní doktorko, ačkoliv tyto řádky nikdy nebudete číst, protože nejste velkým příznivcem internetu, a na mých stránkách jste nikdy nebyla, mám toho tolik, co bych Vám chtěla říct.

Děkuji Vám z celého srdce, že jste mi ukázala, že i zaměstnavatel může být tím nejmilejším člověkem, a v práci může panovat příjemná atmosféra. Nikdy jste se mnou nejednala z pozice nadřízeného, a já měla tím víc potřebu, být ve své práci dobrá a pečlivá.

Děkuji za Váš vzor a příklad, jak může lékař jednat s lidmi. Empaticky a citlivě naslouchat, léčit i laskavým slovem.

Děkuji Vám za podporu, když jsem byla nemocná, dokázala jste se mi to ulehčit, pohladit milým slovem, rozesmát nebo povzbudit.

Děkuji Vám, za léta strávená s Vámi, za dny, kdy jsme byly vyčerpané, ale společně jsme všechno zvládly s úsměvem.

Přeji Vám z celého srdce, ať sestřička, která mě nahradí, je laskavá a má Vás ráda tak, jako já.  Ať tvoříte stejně skvělý tým, jakým jsme byly spolu. Jsem vděčná, že jsem Vás před léty potkala.

Vážím si Vás a bylo mi ctí s Vámi pracovat.“ S úctou a láskou Lenka

Cítím, že jedna kapitola mého života je uzavřená, a je čas jít dál….