Nemůžete ztratit, co vám nikdy nepatřilo

Kdo z nás netouží žít ve vztahu, kde milujeme a jsme milováni? Kde láska je klidným a bezpečným přístavem. Tak nějak přirozeně a automaticky toužíme po jistotách. Po vztahu navždycky.

Může se ale stát, že se do vašeho vztahu začnou vkrádat obavy a nejistota. Čím dál častěji vás napadají otázky, jestli jste opravdu milovaná jako dříve, jestli se láska z vašeho vztahu nevytrácí…

A v tu chvíli lásku ovládne strach a začíná se měnit v majetnictví a přivlastňování.

• Ve snaze udržet si to, co si myslíme, že je naše a po právu nám náleží, (ať už je to pozornost, ocenění, láska nebo čas partnera), často jednáme zoufale.

Inu, zoufalí lidé, dělají zoufalé věci

I já je kdysi dělala…

„Jsi majetnická,“ řekla mi kdysi žena, která mi pomáhala se zdravotními  problémy. Bylo to jako rána do hlavy. Já? Já, která bych se druhým rozdala? Já přece nelpím na věcech! Cítila jsem se nepochopená, ukřivděná. Snažila jsem se jí přesvědčovat, že nejsem. Marně.

Přešly dny, týdny… Ty slova mi stále ležely v hlavě. Jak to myslela? Byla totiž jedna taková oblast…

Jsi můj a já jsem tvoje

Byla jsem přesvědčená, že partner je můj, stejně jako já jsem jeho. Přece se milujeme, dali jsme si slib a odevzdali se jeden druhému ve svatební den. Stvrdili jsme to prstýnky a podpisem.

Když si ale myslíte, že je něco „vaše“, začnete se bát, abyste o to nepřišli. Začnete si to střežit a chcete to mít jen pro sebe.

Ta změna je tak postupná, že si jí zpočátku ani nevšimnete. Copak není přirozené, že člověk nechce přijít o to, co milujete?

A tak pozvolna začnete  žárlit na vše, co vám vašeho partnera bere. A vůbec to nemusí znamenat jinou ženu. Ale cokoliv, co bere pozornost toho, koho milujete – koníčky, práce, přátelé…

Chcete být středem jeho vesmíru, protože on tím vaším středem je. A tak si začnete hlídat, aby to, co patří vám, nedostávali druzí – jeho zájem, čas, lásku…

Je to jako bojovat s celým světem. Stanete se strážcem, a časem budete sami vězni ve vězení, které jste vystavěli. Protože střežit něčí pozornost a uhlídat to, vám zabere všechen váš čas. Nezbude vám čas pro sebe.

Děláte to přece z lásky. Nebo ne?

Láska je ale především svoboda. Možnost volně dýchat a dovolit volně dýchat i druhému. Svoboda je přirozené právo každé lidské bytosti. Vždyť zákon svobodné volby je jedním ze základních zákonů vesmíru.

A tak se ten druhý začne přirozeně bránit. Rvát se o kus svého prostoru a odtlačovat vás, bojkotovat. Protože si připadá ve vztahu dušený a potřebuje se nadechnout. Ten silnější možná uteče, ten slabší, to časem vzdá. Rezignuje.

Není nic smutnějšího než pohled na udušeného muže. Z výrazu vyprchala radost, ztratily se jiskřičky v očích a ústa se přestaly usmívat. Vztah bez svobody začíná živořit a nikam se neposouvá. A kde energie stagnuje, tam umírá…

Možná že vás teď napadá:

„Jenže, co když ho tím, že ho pustím, ztratím?“

 Jak ale můžete ztratit něco, co vám nikdy nepatřilo?

Nikdo druhý vám nepatří, patří jen sám sobě. A to, že je s vámi, je jeho volbou. Jinak by tady nebyl.

Místo zoufalých činů – a že jsou opravdu někdy hodně zoufalé, přemýšlejte, proč to děláte. Možná dosáhnete svého, a váš partner opustí koníčky, kamarády. Zůstane doma. Jenže, i když zůstane, nakonec nebudete šťastná.

• Docílit totiž něčeho negativními způsoby, které nejsou vedeny láskou, ale potřebou vlastnit, spoutáním a ustřižením křídel, nemůžete dojít k pozitivním pocitům – k radosti a štěstí. 

A tak, i když partner zůstane doma, hezký večer se konat nebude. Jen s vámi bude. Lépe řečeno bude vedle vás, ale ne s vámi. Protože raději by byl někde jinde. Není to málo?

Tohle přece není láska, ale snaha někoho MÍT, VLASTNIT a především strach.

• Strach ze samoty, strach, že mě druhý přestane milovat a opustí mě.
• Bojím se samoty, protože sama se mít ráda neumím. Sama si připadám k ničemu a nejsem pro sebe dost dobrá.

A tak potřebuju někoho MÍT i za cenu, že ho udusím. I když vedle mě nebude šťastný. Samoty se totiž bojím víc.

Proto žárlivost nebo strach, že druhého ztratím, vůbec nesouvisí s tím druhým. On nám jen ukazuje, co my potřebujeme změnit. A pokud nic nezměníme, budou do našeho života vstupovat další trenéři. A dost možná bude trénink ještě intenzivnější.

„Dát svobodu ano, ale jen občas.“

Napsala mi jedna zklamaná žena. Dá se ale svoboda dávkovat?

• Kdo určuje, kolik ten druhý potřebuje, a kolik může dostat? Nedává mi to smysl.

Je to jako upouštět vodu z nádrže. Jen někdy, a po trošce. Když je ale nádrž plná, voda si najde sama tajné cestičky, kterými bude unikat. Anebo jednoho dne protrhne hráz a přijde povodeň. Zničí všechno.

„Míň hřeší ten, kdo hřešit smí,“ píše se v jednom citátu. Myslím, že je na něm kus pravdy.

• Ten, kdo je nesvobodný, spoutaný a jednou za čas se vysmekne, se často chová jako utržený z řetězu.
• Ten, kdo cítí svobodu, zároveň pociťuje zodpovědnost za své činy. Nemá důvod vše teď urvat, protože ví, že může jít kdykoliv zachce.

Dát druhému svobodu přináší dobrý pocit

Dát druhému ve vztahu svobodu, aby mohl trávit čas jak chce, dokázat mu popřát, ať se hezký baví a užije si to, přináší dobrý pocit sama ze sebe. Nejenže získáte čas jen pro sebe, ale jste ve shodě s milující bytostí uvnitř. Přibližujete se bezpodmínečné lásce.

„Jsem tím, kým jsem, a snažím se umožnit ostatním, aby byli tím, kým jsou.“ 

Muž, který se cítí svobodný, je ve vztahu šťastný. Rád se vrací do svého hnízda, ke své úžasné partnerce. Dost možná mu ji ostatní chlapi dokonce závidí. Pokud je vztahu naplněný, spokojený, nemá potřebu chodit denně do hospody.

A pokud je raději s někým jiným, než s vámi?

Možná je potřeba pracovat na tom, aby vám spolu ve vztahu bylo hezky. Aby byl s vámi rád. Ženy často říkají- Ale vždyť má doma všechno…ale má skutečně?

• Umíte mu naslouchat a mlčet, když mluví, věnovat mu svou pozornost? Umíte ho pochválit, ocenit, aby cítil ve vztahu úctu? Umíte mu dát pocit důležitosti, že ho potřebujete? Umíte být tou ženskou, laskavou energií?

Ve vztahu máme stále všichni na čem stále pracovat…….

Ten nejvíc osvobozující pocit

Uvědomit si, že nemusím čekat, až se to vnější změní a cítit se bezmocná, když se tak neděje, ale že můžu změnit sebe, svůj přístup, a tím změnit celý svůj život, je tím nejvíc osvobozující pocitem.

Pocitem, že nejste žádná oběť nebo chudinka, závislá na tom vnějším, ale tvůrce svého vlastního života. Člověkem, který si užívá to, co má teď a je za to vděčný, protože ví, že zítra to tak být nemusí.♥