Jen odpuštění dokáže rány zbavit jedu

Často se bavíme o křivdě a odpuštění, jak a čím vám ten druhý ublížil, jak vám nejde odpustit. A setkávám se s dvěma přístupy: “Odpustit ano, ale nikdy nezapomenu!” Nebo: “Zapomenout ano, ale odpustit nemůžu.” Je v tom nějaký rozdíl? Není.

Pokud opravdu odpustím, pak se to, co mi druhý udělal, stane vzpomínkou, která je zbavená emocí. Říká se, že je čistá. Pak už nebolí a nemám důvod si ji znovu připomínat.

A i když se znovu objeví, necítím negativní emoce. V případě, že se s tím druhým znovu potkám, nedojde už k žádné bouřlivé reakci a setkání nevyvolává bolest. Pak vím, že jsem opravdu odpustila. Rána už nebolí, i když zůstane jizva, stejně, jako když se poraníte  na kůži.

Pokud neodpustím, pak taky zároveň nezapomenu. Možná to překryju něčím jiným, ale křivda je stále aktivní. Jen ji na čas uspím, a ve chvíli, kdy se s tím druhým setkáme nebo mi ho něco připomene, prožívám bolest a negativní emoce znovu.

Je to podobné jako s viry, třeba jako opar – herpes virus. Dlouhou dobu nám v našem těle nezpůsobuje potíže a jen čeká na příležitost, na naše oslabení- stres, únavu, vyčerpání, oslabení imunity, teplotní rozdíly apod. V té chvíli, kdy jsme oslabení nebo jsme někde porušili harmonii, objeví se drobná trhlina, slabé místo v našem imunitním systému, a vir znovu zaútočí.

Stejně tak je to s neodpuštěním, které v sobě uložíme. Když přijde podobná situace nebo jsme oslabení únavou, stresem, negativními myšlenkami, přecitlivělostí apod., využije trhlinu a vyleze na povrch.

Pocit křivdy je jako emocionální jed, který může být hluboko uložený a pomalu otravuje náš organismus.

Často trvá léta, než se projeví na těle a vůbec to nespojujeme s našimi tělesnými potížemi. Tu a tam, ten hnus ( hnis) vyleze jako vřed na povrch a bolí. Občas i praskne a pak reagujeme přehnaně, hněvivě nebo divně v situaci, která aktivovala virus křivdy. A tak vyčítáme, obviňujeme, vytahujeme minulost a pitváme se v ní.

Týráme se tím, co udělal někdo jiný, a dokážeme sami sebe zničit  se slovy: “Jen ať to vidí, co udělal, to všechno je jen  kvůli němu.”  Máme stovky důvodů a vysvětlení, proč nedokážeme odpustit. A budeme sami sebe stále přesvědčovat, že tohle se fakt odpustit nedá. Přitom jsme to my, kdo nejvíc trpí a v kom se ukládá nejvíc emocionálního jedu. Tu největší cenu tak platíme my sami.

Kolikrát jste to už slyšeli? Přesto, když se to stane nám, máme pocit, že u nás je všechno jinak. Že to naše je více bolestné, že to naše se vymyká tomu, o čem slyšíme. Věřte mi, nejste výjimka, ani to vaše není to, co nejde odpustit.  I když vám vaše prohlášení: “Tohle se prostě neodpouští!”  možná přidává na důležitosti a hrdosti, nijak vám nepomůže.

Pokud se člověk zatvrdí v tom, že tohle NEJDE odpustit, nelze mu pomoct. Musí na to dojít sám a většinou až tehdy, když ho zastaví důrazně tělo nebo má vážné problémy v dalších vztazích.

Neexistuje žádná pilulka nebo kouzelný lektvar na odpuštění. Tím jediným způsobem, jak odpustit, je jen naše rozhodnutí, začít to DĚLAT v praxi. Vím, že to často potřebuje čas. Ne, že by čas sám vše zahojil, ten nám spíš pomůže to překrýt a schovat pod události všedních dní.

Čas nám ale dává možnost dělat to opakovaně, cvičit se v tom, než se to později stane zvykem. Nestačí jednou říct, ODPOUŠTÍM, je potřeba pochopit, proč jsme potřebovali projít touto zkušeností. A pak odpouštět tak dlouho, dokud bude potřeba, než to bude čisté.

Jsou lidé, kteří říkají, že odpustili, ale už nemohou druhým věřit. Ano, nějakou dobu trvá, než znovu dokážeme důvěřovat, ale víte proč je to tak těžké? Protože jsme nepochopili, z jakého důvodu jsme to potřebovali, a tak se bojíme, že přijde znovu.

Pokud lekci pochopíme a změníme, co nám ukazuje, není důvod, aby se znovu opakovala. Pak tedy není čeho se bát. A když nemáme strach, pak důvěřujeme. Jenže přijmout, že vše se děje za všech okolností pro naše dobro, je těžké. Protože to bolí. A tak se nám vůbec nechce riskovat, že nám někdo znovu ublíží.

Znám ženu, kterou vždy partneři opouštěli, přestože by udělala cokoliv, aby nezůstala sama. Až samota ji přivedla k sobě. Začala se mít ráda, vážit si  sama sebe a být pro sebe důležitá. Změnila svůj přístup k sobě a do života ji přišel partner, s kterým dnes žije v krásném vztahu.

Znám ženu, která byla atraktivní, schopná a nechápala, proč od ní muži odcházeli k takovým “chudinkám”, jak říkala. Ty “chudinky”, ale byly více ženskou energií, zatímco ona se ve vztahu chovala jako výkonný chlap. Dnes je šťastná ve svém novém vztahu a učí se být měkkou, ženskou energií. Nebýt toho bolestného, nebyly by dnes tím, kým jsou.

Odpuštění se samozřejmě nemusí týkat jen vztahu. Stejně tak nám může ublížit kamarád(ka), kolega, soused… Jak tomu druhému odpustit?

Mě v těch chvílích pomáhá vzpomenout si na sebe, když jsem udělala něco, čím jsem druhému třeba ublížila, často i nevědomky, ať už slovem nebo činem. Jak jsem se tenkrát cítila? Jak moc jsem si přála, aby na to ten druhý zapomněl, aby mi to odpustil a už nikdy nepřipomínal.

Nešlo to vzít zpátky, kdybych stokrát chtěla. Byla jsem odkázána na milost tomu druhému. Na jeho rozhodnutí, jestli on mi odpustí.

Když si vzpomenu na ten pocit, pak mi jde snáz odpustit druhému. A to i v případě, že vím, že on o to rozhodně nestojí. Pro mě je to ale stejně důležité. Odpouštím přece kvůli sobě. Mám se ráda a nebudu si ubližovat. Když to začnete opravdu DĚLAT, jde to za chvíli snadněji i rychleji.

Kdysi mi pomáhala afirmace L.Hay: „Odpouštím ti a nechávám tě odejít. Jsi volný a já také.“

Nestačí ale říct to jednou. Ale opakovat tak dlouho, jak je potřeba. Samotná věta nic nezmění, je potřeba říkat to vědomě, s rozhodnutím, že odpustit chci. Vím, jak je to těžké, ale také vím, že to jde zvládnout!

Věřím, že jako děti jsme přirozeně uměli odpouštět. Možná jsme se pohádali nebo poprali, ale za chvíli už jsme si zase hráli spolu, jakoby se nic nestalo. Odpouštět jsme si časem prostě jen odvykli.

Blíží se advent a čas, kdy uklízíme, čistíme a vyzdobujeme své domovy. Zaplňujeme je láskou. Jenže láska a odpuštění jdou ruku v ruce. A tak možná teď je ta pravá chvíle. Využijte přicházející kouzelné období, zahojte emocionální rány a odpusťte druhým i sobě.

Lenka Krůpová
Mou vášní je diagnostika a poradenství v léčení nemocí a vztahů. Pomáhám lidem převzít zodpovědnost za svůj život, najít souvislosti těla a duše, pochopit poselství nemoci a žít spokojený život. Můj příběh si přečtěte zde >> Jsem autorkou eBooku o zdraví Nemoc jako odrazový můstek , Nehaste jen požáry, volte být zdraví a Rozlučte se s depresí a vztazích Tajemství šťastného vztahu , Žárlivost , Rozchod jako nový začátek , Jak být v pohodě s druhými lidmi a Jak přežít horší dny a najít lepší pocity a kurzu Měníme své myšlenky k lepším pocitům
Komentáře
  • Nemoc jako odrazový můstek

    Přijměte svou nemoc jako svého nejlepšího učitele a udělejte z ní svůj odrazový můstek.

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Chci vědět o novinkách

    Pokud se Vám moje články líbí, můžete se přihlásit k odběru novinek. Stanete se členy mé databáze a já Vás budu informovat o nových článcích.

  • Ebook Nehaste jen požáry, volte být zdraví
  • Ebook Tajemství šťastného vztahu
  • Ebook Žárlivost
  • Ebook Rozchod jako nový začátek
  • Ebook Rozlučte se s depresí
  • Ebook Jak přežít horší dny a najít lepší pocity
  • Ebook Jak být v pohodě s druhými lidmi