Kdybych vám měla dát jen jednu radu, bylo by to: Myslete na sebe! Nenavádím vás tím k sobectví, ale naopak k lásce. K lásce k sobě.

Uznávám, jsem ovlivněná příběhy žen, které jsem řešila, a tak se mi teď tahle rada zdá důležitější, než všechny ostatní.

My a ti druzí

V každé nemoci, bolesti těla nebo duše hraje určitou roli náš vztah k sobě. To, jak se máme rádi. Jak jsme v rovnováze mezi já a ti druzí.

Když jsou ručičky váh dlouhodobě vychýlené, když sebe stavíme AŽ za všechno ostatní, pak naše tělo spouští nápravné mechanismy. Zastaví nás. Vlastně nás tak chrání před sebezničením.

Ať už to vypadá jakkoliv, sami jsme na tento svět přišli a sami jednoho dne budeme odcházet. Sebe si bereme všude sebou. Před sebou nikde neutečeme ani se neschováme… a mohla bych pokračovat.

• Náš vztah k sobě je tím nejdůležitějším. Od něho se odvíjí všechno.

A přestože to platí pro všechny, v tomto článku dále promlouvám k ženám. Protože právě s ženami tohle téma často řeším. Pánové prominou. :-)

Nemusíte se rozkrájet, aby vás druzí měli rádi!

Ani se honit, uštvat se, jen aby druzí byli spokojeni. Nemusíte dělat to, co vám přináší nepříjemné pocity. Protože často tím důvodem, proč to děláme je, že máme ty druhé jaksi radši než sebe. Nebo si nejsme vědomé své vlastní hodnoty.

Potřebujeme potvrzení, že jsme dost dobré. Toužíme po ocenění, uznání nebo pochvale od druhých, protože samy sebou si nejsme moc jisté. Nevíme, kdo jsme…

Možná jsme v dětství moc ocenění nedostaly, a tak se teď snažíme být dost dobré, abychom si něco zasloužily.

• Aby nás druzí pochválili.
• Aby nás měli rádi.
• Aby nás nekritizovali.
• Abychom se zavděčili.
• Aby nás neopustili
• Aby…..

A stále máme pocit, že to není dost. Že jsme měly, mohly nebo budeme muset.. A často vyčerpané a unavené máme chuť druhému vyčítat, co všechno jsme pro něho udělaly. Máme vztek, že to nevidí. Cítíme lítost a prázdnotu, že nás nikdo neocenil.

• My samy si své ceny totiž nejsme vědomé. Samy pro sebe máme jen malou cenu. A cítíme se využíváné.

Jak se nestrhat?

Kolik času promrháme nesmyslným honěním za naší dokonalostí. Za něčím co si myslíme, že bychom měly, máme, musíme. A přitom to po nás často nikdo nechce!

Jakýsi šotek v hlavě nám zvedá pomyslnou laťku, kterou z posledních sil přeskočíme. Místo toho, abychom prostě jen řekly, že se nám dnes nechce.

Zlobíme se na ty druhé, že kvůli nim musíme nebo nemůžeme… ať už je to šéf v práci, kolegyně, partner, tchýně, děti… Jsme to ale my, kdo rozhoduje, kolik si necháme naložit. Možná je čas naučit se říkat ne. Chcete vědět, jak se nestrhat?

Rozdělte úkoly, delegujete!

Na partnera, na děti, na paní na úklid, na pomocnici, na asistentku… Dříve, než začnete vymýšlet důvody, proč to nejde, přečtěte si možné námitky, které vás zřejmě napadnou. Věřte, nejste v tom sama.

1) Oni to nezvládnou

Ráda byste něco delegovala na partnera nebo děti, jenže oni to nezvládnou?

Hm. Představte si, že tady nebudete. Třeba si jen myslíte, že by se zhroutil svět. Život půjde dál, věřte mi. Že je to pro ně těžké, složité? Nepodceňujte je. Že je to nebaví, že budou otrávení, protože musí odložit to svoje?

• Podívejte, vy z toho taky netleskáte nadšením. Určitě toho máte hodně a rozhodně jsou věci, které byste dělala raději. Není to jen vaše snaha obětovat se pro druhé, přestože padáte na ústa? Pardon, ale nejste matka Tereza, že?

2) Nebude to ono

Na rovinu – patrně nebude. Smiřte se s tím, že to nádobí nebude tak dobře umyté. V lednici občas něco bude chybět. Pravděpodobně se tu a tam při praní něco zabarví. Nebude to ani tak rychlé, jako byste to měla vy.

• Ruku na srdce, nestala jste se takovým profíkem ze dne na den, že? Občas jste taky něco připálila nebo pokazila. Tak buďte tolerantní.

Něco z vašeho rozvrhu vám ubylo. Tak to pusťte! A volejte třeba hosana! Příště to bude určitě o něco lepší. Všichni se učíme. Tak malinko přivřete oči. Neublíží vám to, fakt ne. Taky to občas dělám. :-)

3) Nekritizujte, ale naučte se pochválit

Jestli se právě nadechujete, abyste zkritizovala všechny úkoly, které podle vás nebyly dost dobře udělané, zastavte a dýchejte! Možná, že se vám zdá, že není za co chválit. Ale nezapomeňme, že druhý to dělá nejlíp, jak v tuto chvíli dokáže. A že to nedokáže tak dobře, jak jste si představovala? Hm, nikdo nejsme přece dokonalý.

• Vás taky nikdo přece nechválí? No jasně, některé věci jsme zvyklí brát jako samozřejmost. Prádlo se vypere samo, samo se rozřídí, uklidí…Do té chvíle, než je nemusíme dělat sami.

Třeba se to teď změní. Budou si toho více vážit. Je to dobrá lekce, nemyslíte?

4) Nedávejte příkazy, ale požádejte o pomoc

Nikdo neskáče radostí, když ho do něčeho tlačíte. Ani vy ne, že? S větší chutí uděláte něco, když vás o to druhý požádá, než když vám to nařizuje. Nejste přece žádný šéf ani generál.

• Požádat o pomoc vás ponižuje? Myslíte si, že je to projev slabosti? Ale kdeže.

Možná je to jen nějaké přesvědčení ve vaší hlavě, že silní lidé všechno musí zvládnout sami. Nechcete být za slabocha. Chápu. Ale věřte mi, i když božský Kája zpívá: To musíš zvládnout sám…, vy opravdu nemusíte. Není hanba požádat o pomoc. Naopak je to známkou síly. 

• Jen tak mimochodem: Ty jsi šikovná holčička, vidíš, jak jsi to pěkně zvládla sama. Nebo: Musíš se více snažit, podívej se na Janičku, ta to zvládne sama. Nepřipomíná vám to něco? Větřím tam zakopaného psa.

5) Zkuste se prostě zeptat

Něco vám poradím. Svolejte rodinu a řekněte:

Jsem unavená a vyčerpaná, ale měla bych vám asi udělat večeři. Možná budu protivná a naštvaná, protože se mi fakt nechce. Chcete mě raději usměvavou a v pohodě nebo otrávenou a naštvanou? Dávám vám vybrat.

Možná si raději namažou chleba s máslem a pošlou vás si lehnout. Nikdo nestojí o to, mít doma tak hustou atmosféru, že by se dala krájet.

Hlavně mluvte o tom, co cítíte. Nedržte to v sobě. Prostě to řekněte. Ne jako výčitku, až po…ale předem. Byla bych ráda, kdybyste….Udělalo by mi radost, kdyby….

Svolejte rodinnou poradu a rozdělte úkoly. Oni to přežijou, nebojte!

Zasloužíte si to nejlepší!

Zasloužím si to nejlepší a dovoluji si to přijímat!

Tohle je vaše afirmace. Napište si ji a nalepte někde na oči. Opakujte si jí. Klidně i prozpěvujete. Fakt to funguje. Přijde vám to za čas automaticky. A hlavně:

• naučte se zastavit, a dovolit si ten luxus mít čas jen pro sebe. Věřte mi, že nic vám neuteče. Není to ztracený čas. Je to vzácný čas věnovaný vzácnému člověku – VÁM,
• naučte se být sama se sebou. To je to nejniternější spojení. Občas v tichu dostaneme takové odpovědi, na které bychom v denním shonu nepřišly.

Vaše spokojenost, harmonie, vnitřní klid a pohoda je tím nejdůležitějším. Když budete v pohodě vy, pak bude i celá rodina.

Na vás to stojí! Žena je srdcem domova a rodiny.

Takže myslete na sebe, protože když to neuděláte vy, nikdo jiný to neudělá. Věřte mi.♥

„….a pak zjistila, že jediné svolení, které potřebuje, je její vlastní.“