Co si neseme v baťůžku

Napadlo vás někdy, co všechno na své cestě nesete? Nemyslím teď naše kila navíc, které zbytečně taháme, o  tom možná někdy jindy. :-)

Myslím tím vše, co jsme nasbírali za svůj život a neodložili…

Na své cestě se potkáváme s různými lidmi, zažíváme různé situace a prožíváme emoce. To je v pořádku. Z každé situace se máme poučit, vzít si z ní to prospěšné pro své pochopení, poděkovat za zkušenost a pak to pustit.

Jenže my nemáme čas si něco uvědomovat, nechceme se tím zabývat, a už vůbec ne něco na sobě měnit. Lpíme na svých názorech, na své pravdě, chceme vše podle sebe a situace, které se nám nelíbí odmítáme přijmout.

To nepochopené v nás zůstává, a blokuje naší lymfu. A my si nezpracovanou emoci prostě přihodíme do baťůžku. Možná někdy později se k tomu vrátíme a vyřešíme to.

A baťůžek se začíná plnit. Támhle jedna křivda, tuhle jedna nezpracovaná zlost, tady lítost, tu nespokojenost, pocit nenaplnění, potlačená touha, hněv, neodpuštění….

A tak tuto zátěž zbytečně táhneme naší cestou životem.

Pod její tíhou se hrbíme, nemůžeme se volně nadechnout a jsme sevření jako v těsném opasku. Nemůžeme se jen tak rozběhnout s lehkostí, ani jít s radostí.

Za ten život je toho spousta.

A tak nás bolí záda. Není divu, když jsme si tolik naložili. Bolí nás kolena, to je projev našeho ega, nepokory. Bolest z vnitřní strany kolene – slinivka, to jak se cítíme nemilovaní, jak neumíme lásku volně dávat. Bolest kolene zezadu – ledviny, naše vztahy, to, jak fungujeme ve vztahu s druhými lidmi.

Nebo nás bolí kyčle, ty jsou kontrolkou jater a našich zatvrzelých postojů. Máme křečové žíly– křečová žíla je oklika,  nechuť jít přímo věci na podstatu, snaha to obejít a neřešit to.

Nebo máme oteklé nohy – projev stagnace naší lymfy, voda je duchovní prvek pochopení, které nechceme přijmout, stojíme na místě. Bolí nás krční páteř, kontrolka jater – nechceme ohnout hlavu, a podívat se na věci z jiného úhlu, zatvrdli jsme ve svých stanoviskách a ze své pravdy neustoupíme.

Naše tělo je úžasný nástroj, pomocník na naší cestě. Spíná kontrolky, abychom líp rozuměli. Dostáváme signály, varování, že jsme sešli z cesty. Ale my to nevidíme. Nebo nechceme to vidět? Nemáme čas se zastavit a kontrolky přelepujeme chemickými léky.

Jak to asi skončí?

Jednoho dne už ten náklad neuneseme a ve stáří k tomu budeme potřebovat druhé lidi, aby nám pomáhali chodit.

Nic není ztraceno. Ještě není pozdě!

Zkusme si říct, že od teď každou špatnou emoci zpracujeme, odpustíme a pustíme. Nepřiložíme ji k nákladu. Budeme v situacích hledat to pozitivní pro sebe. Budeme se víc radovat z toho pěkného a děkovat za to, co máme.

Včerejšek je pryč. Dnes je další, nový den. Dostali jsme novou šanci zkusit to znovu, jinak a lépe. Buďme za to vděčni! Všichni se učíme a děláme chyby. Bez nich to nejde. Odpusťme si a běžme dál. Nejsme tady přece na dovolené, jsme ve škole života.

A nezapomínejte na tělo. Chcete přece, ať vám ještě dlouho dobře slouží, a můžete život prožívat tady na zemi. A tak je potřeba dodávat mu živiny,  zaměřit se na to, co jíme, nezapomínat na pitný réžim, relaxovat nebo se hýbat. Zachovávat v rovnováze duši, tělo i mysl.

Ať jsou ty naše „baťůžky“ co nejlehčí, jak říká citát Františka z Assisi:

„Bože, dej mi sílu, abych dokázal řešit věci, které řešit mám.

Dej mi trpělivost, abych nechal věci, které řešit nemám.

A dej mi moudrost, abych rozpoznal ten rozdíl.“

S láskou Lenka. ♥