Dětství v pelíšku

Poslední dobou si víc, než kdy jindy uvědomuji obrovskou vděčnost za to, že ještě mám rodiče. Ještě stále za nimi můžu přijít pro pohlazení a podporu, poklábosit si v něděli při kafi a bábovce. Můžu se s nimi vracet ve vzpomínkách do dětství, smát se naším společným zážitkům a příběhům. Snad nikdy mě to neomrzí poslouchat.

Je toho tolik, co bych od nich ještě chtěla slyšet!

Když je vám osmnáct, máte pocit, že rodiče vlastně už nepotřebujete. Je ve vás touha po svobodě a pocit, že víte vše nejlíp. Chcete žít život konečně podle sebe. Roztáhnout křídla a vyletět z hnízda. Je to přirozený vývoj.

S věkem se ale tak nějak vracíte zpátky ke kořenům. Nevracíte se zpátky pod jejich křídla, protože ty vaše už jsou dost pevné, ale spoustu věcí vnímáte jinak. Zvlášť pokud jste už sami rodiči, najednou jim lépe rozumíte, chápete, co jste tenkrát nechápali.

Ve stáří se vaše úlohy tak nějak obrací. Najednou se oni stávají těmi dětmi. Sice stále v sobě mají tu touhu ochránit vás a neodpustí si rady typu: „Dávej na sebe pozor. Jeď pomalu. Pořádně se obleč. Neriskuj!“ Ale stávají se na vás lehce závislí. Čekají, kdy zas zavoláte nebo přijedete. Chtějí od vás už tak málo, jen s vámi pobýt, povídat si, vědět, že jste šťastní.

Vyrůstala jsem s nemocnými rodiči, a to mě naučilo empatii, soucitu, naslouchání. Samozřejmostí u nás bylo starání se jeden o druhého a pomoc.

Když spolu sedíme u kafíčka a povídáme si, často automaticky vezmu jednoho z nich za ruku. Ruku, která možná ztrácí pevný stisk, ale neztrácí schopnost pohladit. Tak nějak přirozeně (ano, léta praxe zdravotní sestřičky) nahmatám puls a cítím tlukot srdce. Vnímám, že je pomalý, a v tu chvíli si přeju, ať se stanu kanálem, který skrze mě doplní energii do jejich těla.

Do jejich tváře už sice nelítostný zub času vyryl hluboké vrásky, za kterými stojí zkušenost, moudrost i bolest. Ale stejně tak tam najdete měkké vrásky úsměvu. Ale to, co nejvíc miluju jsou jejich oči! Vyzařuje z nich stále ta láska, něha a soucit, kterou znám celý život.

Protože to je jejich pravý odraz duše, který ani zub času nemůže přepsat.

Když se do těch očí zadívám, přenesu se do vzpomínek na dětství. Jsou jako z jiného světa, z jiné doby a možná dnes budou vzbuzovat úsměv. Zase vidím naši kuchyň, kde jsme většinu dne byli všichni spolu, povídali si, hráli „člověče nezlob se“ nebo louskali ořechy, krájeli jablíčka na křížaly.

Vidím ty nejkrásnější večery v zimě v domečku na samotě, které vypadaly jako z knížky Broučci. Venku řádí mráz a zima, a my jsme spolu doma jako v pelíšku. Velká postel v ložnici, nadýchané peřiny, a já poslouchám, jak mi čte tatínek pohádky. Ani nedutám, i když je znám zpaměti, protože miluju jeho hlas.

To teplo domova, rodiny, blízkost, péče, laskavost – to jsou moje vzpomínka na dětství.

Bylo to pro mě víc než výlety, dovolená pod stanem nebo nedělní procházky do města a prohlížení si výkladních skříní. I když, i to jsem milovala. Především výkladní skříně hračkářství. :-)

Nemám vzpomínky na dovolené u moře, drahé hračky, ale na blízkost, něhu a teplo. Možná mi tenkrát bylo líto, že si to nemůžeme dovolit, ale dnes vím, že jsem dostávala něco mnohem cennějšího.

Nemusela jsem po škole do družiny, vždycky mě doma někdo čekal. Byl se mnou, když jsem byla nemocná. Zanechali ve mně pocit, že blízkost druhého člověka, jeho přítomnost a napojení, je cennější, než cokoliv jiného.

Naučili mě skromnosti, vážit si drobností a radovat se s maličkostí. Být vděčná za to, co mám. Stejně jako nevzdávat se, když se život zdá tvrdý a nespravedlivý. Věřit v něco tam nahoře, co mě ochraňuje a důvěřovat, že vše dobře dopadne.

A kdybych se měla narodit znovu, nevybrala bych si jiné rodiče. Jsem tam nahoru moc vděčná, že ještě stále mám příležitost je obejmout a pohladit a snažím se toho využít, co nejčastěji. Přála bych si, aby jednou moje děti vzpomínaly na dětství s takovou láskou a vděčností.♥